60.den - 03/08/2013: KOLABS!...

Tak jdeme jak jinak než do práce…s sebou si beru energy drink, který stál celý jeden dolar, takže to bude určitě chuťovka…Noooooooooo, popíjím už cestou do práce, pro jistotu…A je moooc dobrej, cítím se, jak znovuzrozená, připravená na jakoukoliv nástrahu North Tower…:D…Fasuju papír, jak jinak 10 stay overů North Tower, Míša dnes pro změnu 10 stay overů MAIN BUILDING, což je nejvíc v pohodě, podle mě bude tak v 11 hodin dopoledne hotová…:D…

Při hledání vozíku beru schody po 4, energy drink funguje opravdu skvěle, Na každého se směju třikrát více než obvykle, nevím, co do toho pití přidávají, ale je mi fajn…Snad bych u vypustila z pusy, že North Tower miluju…:D…Jeden stay, druhej stay, třetí stay, stelu postele jak divá, dostávám dýško 5 dolíků, povídám si s hostama, chichi chocho…V tom mi Nerva (má supervisorka pro dnešní den, klepe na dveře…S úsměvem otevírám, s úsměvem přijímám check out v jedenáctém patře…)…No co, přesčasy se hodí, sice už takhle mám práce až nad hlacu, ale v opojení energeťáku, beru každou vízvu…:D…

Přicházím do check outu…OOOOOOOOH SHIT!!!....Větší bordel jsem nikdy neviděla, ale opravdu nikdy…Dopíjím kafe, co tam zbylo, začínají se mi klepat ruce, jsem asi nějaka překofeinovaná…Sakra…Začíná na mě doléhat něco v podobě únavy a dehidratace…Je mi divně, to nemůžu zvládnout…L…Ještě mi zbývá mých 6 stayů přece…Ach jo…Stelu postele, v tom přichází Ozcan, přináší mi oběd…Je hrozně hodnej, ale nemám čas se na ten oběd ani podívat, natož ho sníst…L

Ozcan vidí mou bezmoc, i přes možné problémy, vchází do pokoje a pomáhá mi povlékat postele…PO chvíli ho ale raději pošlu pryč, přece jenom, má svojí práci a ani jeden nechceme mít problémy…Dělám co můžu, leje ze mě…Mám pocit beznaděje, dochází mi ručníky, prostředky, všechno…Poprvé se mi chce brečet!...Vlastně skoro brečím…Sakra, Danuš vzchop se, je to jenom bordel, ten se uklidí a bude klid…Jenže vidina toho, že musím dát servis dalším šesti pokojům, přičemž v nejlepší možné vidině, každý zabere 30 minut…To nemůžu stihnout…North Tower je totiž známá tím, že je na nás vyvíjen časový nátlak…Ale zatím na mě nikdo netlačí…Uklidňuji se, a po chvíli zase panikařím, prudce házím věcmi o zem, už nemůžu…Fyzicky, psychicky…jsem vyčerpaná…L…Přichází houseman, ptá se jestli něco potřebuju…Jo potřebuju, 60 velkých, středních i malých ručníků…Kouká na mě jak na blázna…Zopakuji mu své požadavky…Jenže on říká, že mi to poskytnout nemůže, že to je moc…Rupnou mi nervy definitivně…!!!!...Se slzami v očích a zvýšeným hlasem oznamuji, že mám dalších 6 pokojů a všude je minimálně 10 lidí a víc, takže asi jak mám poskytnout dobrej servis, když ty lidi nedostanou ani ručníky?????....Houseman kouká…Koukám taky, utírám si kapičky potu na čele, nemůžu, prostě nemůžu, sežeňte mi ty ručníky…Houseman jen kývá hlavou a odchází…Odcházím do pokoje, oplachuji se ledovou vodou…Zatínám všechny zuby, když vidím nánosy všeho možného na podlaze, která ani není pomalu vidět…Z posledních sil vysávám, ale nejradši bych tím starým kšuntem třískla o zem nebo ho hodila přes zábradlí na waterpark, kde si každý užívá krásného slunného dne…Do pokoje vchází Ozcan, vidí mou slabou chíli, bere vysavač do ruky a vysává mi všechny místnosti…Myslím si, že to byl rozhodující okamžik, hned se cítím líp, beru koště a vykonávám další potřebné práce…An nevím, jak mu poděkovat…V tomto pokoj jsem strávila celkem asi 3 hodiny a 10 minut…Takže jsou 3 odpoledne a já se můžu vrátit ke své práci…

Včera jsem byla svědkem, jak se složila naše supervisorka Nerva, přiběhla do check outu, který jsem zrovna pomáhala uklízet jedné černošce, neskutečně brečela, křičela, nemohla mluvil a jen se schloulela do ložnice na zem a brečela, sem tam bušila pěstmi o zem…Nikdy jsem neviděla nikoho takhle na dně…Nemohla popadnout dech, držela se za hrudník…Myslela jsem, že je po ní…

Po dnešku chápu…Vy si asi budete klepat na čelo, ale na lidi, kteří pracují v North Tower jsou vyvíjeny ty největší tlaky, říká se, že tam dávají ty nejlepší, jsou tam největší pokoje, není dostatek věcí, které potřebujete k dobrému servisu…Takže někdy je to opravdu na bednu…A někdy prostě musí přijít den, kdy už toho máte plné zuby a pak stačí maličkost, jako že nemáte ručníky, výkonný vysavač a podobně a jste v háji…Pak už to jde samo….A mně se to stalo dneska…

A pak je k nezaplacení, když přijde kamarád a stačí jen, když je chvíli s vámi…Víte, že za pár hodin všechno skončí a jdete domů…J...Až se cítím špatně, že jsem se nechala rozhodit…Taková blbost…Ale myslím si, že Nerva si včera říkala úplně to samé…

Končím v 17:15, a jsem vlastně ráda…Mám přesčas, a docela mě ten dnešek posílil, jsem připravená na zítra, protože neděle je nejnáročnější den…A myslím si, že mě nerozhodí nic!...A už nikdy…Poprvé a naposled…:D Přece ze mě nebude bulínek kvůli vysavači nebo ručníku…J

Přicházím domů, Míša už je dávno doma, sedí u počítače…Venku 60 tisíc stupňů, musím okamžitě ven, konečně si dávám oběd, který mi přinesl odpoledne Ozcan do práce…J…Moooc dobrý raviolli s čokoládovým mlíkem…Je zlatej…A dneska se ukázal jako pravý kamarád, který pomůže v nouzi, i když tím riskute, že sám bude mít hodně nemilé problémy…Jsem opravdu ráda, že tu poznávám takové lidi…J…

Takže sním raviolli a pádím k bazénu…Míša se nepřipojuje, nechce se jí na sluníčko…Už ho má plné zuby…J…Doma je chládeček…To není ale nic pro mě, snažím se využít dosyta každého krásného dne…J…

Od bazénu se vracím v 9 večer, už je tma…:D…Sedím a louskám tady tento blog…A trochu se stydím, snad si o mě nebudete myslet, že jsem nějaká histerka…Ale kdo nezažil nikdy to, co já dneska, asi nepochopí…J…Ale už jsem v naprostém pořádku, a i když to bylo hrozný, za nic bych to nevyměnila…:D…Jsem ráda, že jsem tady, každý pocit, každá zkušenost dobrá…A já jsem za to vděčná…J…

10 večer, nejvyšší čas, jít si koupit do Lionu energy drink na zítra, bude určitě třeba….:D…Už se těším na North TOWER, jídlo co najdu, dýška, co dostanu, prostě na všechno! :D :D…

Jinak dneska ty dýška dělaly něco kolem 10 ti dolarů…To za ten menší kolabs stálo, ne?...:D