Abych pravdu
řekla, už od samého začátku, co jsme sem přijeli, jsem se nechtěla dočkat této
chvíle, kdy budu muset psát tenhle blog…Poslední den v Myrtle Beach…Ano
člověk si říká, že v Americe není naposledy a nemůže to brát tak tragicky,
ale vrátíme se někdy do Myrtle Beach? Já si myslím, že ne…Možná tak na
dovolenou, až budu chtít ukázat svým dětičkám
, kde mamka drhla hajzlíky…:D…A to budeme muset mít hoodně našetřeno, protože strávit jen pár dní v tak úžasném městě jako je Myrtle Beach, stojí opravdu pěkný balík…A my jsme jsme měli tu možnost být tu celých 97 dní…97 dní, na které NIKDY v životě nezapomenu…Myrtle být mi nic nevzalo, jen dalo…Dalo spoustu nových zkušeností, možnost potkat nové přátele, poznat úplně jiný svět…Lepší svět…Opravdu…
A kam se dneska
kouknu, budu vidět, co jsem tam dělala, co zažila, s kým klábosila…Ach jo…Bude
to den plný vzpomínek…Které jsou příjemné, ale musí nejdříve uplynout nějaký
čas, od té doby, co jste ty chvíle prožily ve skutečnosti…Protože když vzpomínáte
na něco, co ještě máte před sebou, je to akorát smutné…Smutné opouštět něco, co
vám tak přirostlo k srdci…A nejen k srdci, myslím si, že Myrtle Beach
se opravdu stala součástí mě…A měla jsem pocit, že tady jsem doma!...Opravdu
doma…Žádná dovolená, žádná letní brigáda, ale domov…Člověk s tu zžije
úplně se vším a hrozně rychle…
O tom, jak je
mi smutno z toho, že to uteklo tak rychle, bych tu mohla popisovat 10
stránek a určitě bych se necítila o nic lépe…L
Den začal tak,
že si dávám svoji medicínu, jak jinak…pořád nejsem úplně ve své kůži, ale
snažím se antibiotikům vyhnout, jak to jen jde…
Jdeme s Míšou
na poštu, pro můj nový telefon…Cesta dlouhá jako prase, ale telefon ještě
nepřišel, mám se stavit za hodinu…No potěš…Necítím se zrovna nejlépe na nějaké
túry…L
Ale co by člověk neudělal pro svůj nový hmotný majetek…:D
Ještě předtím
jsme vlastně byli za Fremie se rozloučit…Fremie mi ani tak chybět nebude, jako
malá Frencie, kterou si každý zamiloval hned na první pohled, roztomilá malá
holčička…J…Fremie
nás na rozloučenou objímá, a doufá, že se příští rok zase vrátíme…No vrátíme,
ale trochu na jiná víza, než je J1…J...Uvidíme…Od
Fremie dostáváme na rozloučenou honosné dary, v podobě kramářských prstenů
a náhrdelníků, kýče jako prase…S úsměvem od ucha k uchu poděkujeme a jdeme
ven, kde objímáme Noela a pomalu se loučíme…Nezapomeneme však zavolat Santovi,
který nás musí vyzvednou zítra doma a v pořádku dopravit na letiště…J…
Tak a konečně
můžeme na poštu, kam jsme šli úplně zbytečně…:D
Takže se
vracíme zase domů, vedro jako prase, mě není vůbec dobře, ale co mám dělat…Pouštíme
se do úklidu…A jelikož jsme tu uklízeli vlastně tři měsíce v kuse, máme
hotovo co by dup…J…Nádhera…
Když je tak
nějak vše připraveno na pozdější úpravy, Míša usedá ke skypu a skypuje s mamkou…Ozcana
propustili dříve z práce, takže jedeme společně zase na poštu…Na kole je
to milionkrát rychlejší…A bez námahy…:D…
Na poště mi
ochotná paní podává můj balík, ooooooohhhh…Nádhera…Ale rozhodla jsem se tuhle
nádheru nerozbalovat hned, ale až budeme zítra všichni společně v Miami,
možná ještě dýl…Jen co ale vidím tu krabici a nápis mého nového stroje, napadá
mě…Mé sny se opravdu stávají skutečností, každým dnem…Jak je tohle vůbec možné…J
Po poště
následuje Ozcanův domov, pomáhám mu balit, za to, že mě odvezl na poštu…Kufr
zabalenej, takže už jen uklidit, to ale nechávám na Ozcanovi, přece jenom jsem
pořád marod a není mi úplně do zpěvu, takže se natáhnu a spím…:D…
Když je vše
hotovo, jedeme zpět domů, Míša stále skypuje, tentokrát s Tomášem…Takže my
se raději klidíme, bereme plavky a jdeme do našeho nej nej nejoblíbenějšího
bazénu na Villa 2…Ach jo, za chvíli to přijde, budeme se muset rozloučit…Ale
bazén nám dělal radost celé tři měsíce, zaslouží si, abychom udělali radost i
my jemu…Když přichází Míša, zatancujeme si všichni společně POLKU…Jak v bazénu,
tak i mimo něj…Zazpíváme si Škoooooda láááskyyyy…:D…A je nám fajn…Ozcan moc
netuší, ale směje se, takže je to asi dobrý…:D…
Za chvíli nás
opouští Míša a my zůstáváme sami…Když odcházíme, otočíme se čelem k Ville 2
a pěkně se s ní rozloučíme…A už nám není úplně lehko…
Následuje cesta
domů, nějaké ty úpravy a rozhodli jsme se jít ještě něco pokoupit do místního
BEACH WEARU, pak se rozloučit s Turky, se kterými se ale ještě asi sejdeme v Miami, takže
nic moc emotivního, spousta obětí a dojemných slov…J…Ani na ně nikdy v životě
nezapomenu!!!...
Rozloučit se
také musíme s naším LIONEM, poslední nákup…Doufáme, že budeme mít LION i v Miami,
jinak to asi nepřežijeme…L…:D…
Tak a jdeme
zpět domů…Míša jde domů, ale mě to nedá a chci se ještě alespoň na malou chvíli
rozloučit s oceánem…
Tak a to bylo
teprve něco: Stojím, koukám na oceán, vlasy mi vlají větrem a slzy tečou po
tváři…Ani nevím proč, ale tečou…Nikdy nezapomenu na nic, co jsme tady zažili…A
kdybych teď měla tu možnost zůstat, zůstala bych a ani na vteřinu bych
nezapřemýšlela…Tímto se omlouvám mamce a babičce, ale je to tak…A opravdu, ten
kdo nezažil to, co zažíváme my, nikdy nepochopí…
L…I LOVE MYRTLE BEACH…!!!!...
Žádné komentáře:
Okomentovat