Vstáváme na
východ Slunce, ale jen co nám zazvoní budík, napadá nás, že to byl ten nejhorší nápad na světě, jsme hrozně unavení…Vstáváme v 6:14 a v 6:20 máme
sraz, takže docela rychlovka…:D…
Jen co ale
vylezeme z postelí a vyjdeme před barák, kde už čeká Soňa s Martinem a Míšou,
jsme všichni rádi, že jsme vstali a můžeme se s nima pořádně rozloučit…Ach
jo, pocity jsou opravdu smíšené…asi si budete říkat, že jsem blázen, že ty lidi
znám tři měsíce, ale když s těmi lidmi sdílíte pomalu všechno, práci,
volný čas..hrozně k nim přirostete, nebo alespoň já…Ale myslím si, že jsme
všichni na tom stejně…Snažíme se vtipkovat více než jindy, protože víme, že za
chvíli bude konec, nebudeme moci se večer sebrat a jít za nimi…nic…Ach jo…
Jdeme na pláž a
východ slunce je opravdu neuvěřitelně krásný…A všichni jsme šťastní i smutní
zároveň…
V ten
okamžik, když slunce vychází a je přesně 6:51 si přeju abychom nikdy nemuseli
odjet…nikdy…
Všichni tiše
koukají, a asi všichni přemýšlíme nad tím, co si naposledy řekneme…jaká jsou ty
správná slova, když se s někým loučíte?...
Ale ještě máme
nějaký čas, proto navrhuji, že půjdeme společně na naší skvělou snídani do
hotelu…Všichni s nadšením souhlasí…Jdeme společně…naposledy…
Snídaně je jak
jinak skvělá a nálada se nám zlepšuje…Přece jenom si pořád opakujeme, že už
máme plán na Silvestra, pěkně s Poláky, Soňou a Martinem…A navíc opravdu od
sebe nebydlíme tak daleko…J
Snídani si
opravdu naplno užíváme…Rveme si pupky, jak se dá, fotíme se…J…Myslím si, že
z těch tisíce fotek, co tady děláme, budeme všichni žít celou zimu a pak
kdo ví, co bude…J
Po snídani se
nám nechce loučit, oddalujeme to, jak můžeme, takže jdeme k Polákům domů,
Martin se Soňou jdou domů něco pobalit a jsme s nima domluvení, že nás
vyzvednou, až půjdou na zastávku a že tam půjdeme všichni s nima…!...:)…
Když nás
vyzvedávají a já vidím všechny ty kufry, je mi zase nějak ouzko…Ale ještě, že
máme Klaudii, která je něco jako šašek, stačí se jen na ní kouknout a musíte se
smát…A taky nás těší fakt, že až prostě přijede autobus, Soňa s Martinem
musí nastoupit a tím to loučení nebude tak dlouhé…
Přicházíme na
zastávku, ještě před tím se tedy Marťa se Soňou loučí s Fremie…Ach joo…
Na zastávce
stojíme a bavíme se o tom, jak se uvidíme v prosinci a jak to bude
skvělé...
V tom přijíždí autobus, pomáháme jim s věcma…Za volantem sedí naše oblíbená
babča černoška, takže jí vysvětlujeme situaci, že nás opouští naši skvělí
přátelé, a celý autobus jako by ten okamžik prožíval s náma…Poslední
objetí…Poslední pohlazení…Nastupují do autobusu…Máváme jim, babča ještě chvíli
čeká…Pak troubí, mává nám celý autobus a my máváme jim…Když autobus mizí
v dálce, mám opravdu na krajíčku, vím, že nejde o žádnou katastrofu, ale
prostě někdy emoce ovládnout nejde…A smutek je opravdu cítit ve vzduchu…
Jen do té doby,
než naše zlatá Klaudie udělá gesto a zakřičí nahlas…YEEEEEEEEEEEES, JSOU
PRYČ!!!!!!!!
v tu
chvíli, tuhle větu všichni opakují po ní, začneme tancovat na ulici na oslavu
toho, že nás Soňa s Martinem opustili…Takže jsme tento pro nás všechny
hrozný okamžik proměnili rázem v komedii a smějeme se, že se za břicha
popadáme…:D…A je nám líp, všem je líp…J…
Jdeme si
s Míšou pro plavky domů a s Polákama a Ozcanem jsme domluvené, že se
sejdeme na pláži…
Míša nakonec
s námi nejde, je unavená, přece jenom jsme spali asi 2 hodiny…:D
Jsme na pláži,
a dáváme si na Martina a Soňu každý jedno pivo…Přece jenom v tomhle vedru,
pivo je to nejlepší…Hmmmm paráda, v okamžiku, kdy probíráme naši
budoucnost, co bude, nebude, u nás zastaví policejní auto…Jediné, co nás
napadlo udělat, tak schovat plechovky piva pod deku…No nádhera…Policajt stahuje
okénko, vystupuje z auta a říká: Za to, co tady děláte, jsem včera poslal
6 lidí do vězení…
No je to jasný,
jdeme do lochu…Jediné, co se mi v ten okamžik honilo hlavou a hned ve
druhý okamžik to, že by to asi nebylo tak hrozné, když bych tam byla
s Polákama a Ozcanem, asi by to byla i docela sranda…:D…
Klaudie se
začne omlouvat, a její herecké schopnosti jsou opravdu skvělé, takže nám
policajt říká, ať jdeme ke koši a každý své pivo vyhodíme…Jdeme ke koši, cestou
se ještě párkrát napijeme a je to v koši a policajt spokojeně odjíždí…A my
taky spokojeně uleháme na své ručníky…A tlacháme, tlacháme…:D…
Po hodině nebo
po dvou se rozhodneme, že se přemístíme k bazénu na 68 avenue, kde jsme
tedy ještě nebyli, ale máme prostě chuť objevit dosud neobjevené místo…
Bazén se nám
líbí, je nejlepší ze všech, které jsme kdy navštívili…:D…No takže je nám jasné,
že tam teď budeme pečení, vaření…:D…Skáčeme do bazénu, kreativitě se meze
nekladou, hrajeme si s míčem, opravdu jak malé děti…:D
Poláci mi budou
táááák chybět…Smějeme se tak, že se všichni topíme v bazénu a nemůžeme
přestat…:D…
Kolem pozdního
odpoledne musí Klaudie s Paulem domů, protože budou telefonovat
s rodinou…J
My s Ozcanem
zůstáváme ležet, a čekáme na Míšu, až přijde, hodinu…A marně…V tom se začne
nějak zatahovat obloha a už máme takový hlad, že prostě jedeme, domů k nám
je to kousek, takže Míšu přinejhorším potkáme na silnici…Ale jelikož jí znám,
takže vím, že když uvidí nějaký ten mráček, tak nepřijde…:D
No ale to co
vidíme my, není jen tak ledajaký mráček…Během 30 vteřin je celá obloha úplně
černá, ale jinak, než obvykle…
Vidím černé
mraky, které mají tendenci se stáčet a sunout směrem dolů…TORNÁDO, první co mě
napadá…Ozcan mi dává za pravdu, najednou v těch černých mracích vidím asi
4 blesky, zvedá se vítr, opravdu se bojím…Opravdu moc…Běžíme ke kolu…Nasedáme a
pelášíme co to jen jde…Nepřeju si nic jiného, než být doma…
Jen co
přijedeme k Tower 2, začně neskutečný slejvák…Takže už je to jako
obvykle…:D…A jestli bude z této bouřky nějaké tornádo, tak ne ale
v Myrtle Beach…J…
Usedáme na
gauč, jíme pizzu, Míša je navěšená na svém novém telefonu, já píšu blogy…Vím,
že teď to docela flákám, jenže není vůbec čas…L
Posledních 6
dní v Myrtlu…Pane bože to je hrozné…Ozcan spí, já stále píšu blog, kupuji
si kryt na svůj nový telefon, který je snad už někde na cestě…A za tak směšnou
cenu…:D…
Když se Ozcan
za 3 hodiny probudí, plánujem, co budeme dělat večer…A jelikož mi psal Paul, že
bychom mohli do vířivky, něco popít, zdá se nám to jako skvělý nápad…
Míša ale pořád
vypadá hrozně unaveně a tak raději zůstává doma…L…
Přijíždíme
k Polákům, parkujeme kolo a společně se vracíme k bazénu na 68.
Avenue…
Ze začátku
ležíme na lehátkách na skvěle upravené trávě, pijeme své drinky, vzpomínáme na
Soňu s Martinem, kde asi jsou atd…Mají před sebou cestu 39 hodin…Jejich
celá situace je na delší vyprávění…Zažili si opravdu hrozné věci, než přijeli
do Myrtlu…Ale i přesto říkali, že to bylo to nejlepší léto v jejich
životě…J A
to nás těší…J
Poté se
přesouváme k bazénům, do vířivky vlezou jen Ozcan s Paulem, protože
pro mě s Klaudií je to hrozně horké…A v takovém horku, víte jak…:D…Po
pas nám to bohatě stačilo…:D…Takže naše zadky zamířili raději k jednomu
mini bazénku, ve kterém je voda teplá a ne vařicí…:D
Po dvou
hodinách čachtání jdeme domů, protože paní, co se o bazén asi stará, chce jít
domu taky…:D…
Tento den byl
opravdu jeden z nejskvělejších dnů, co jsem tu zažila…Ano smutný, protože
Soňa s Martinem nás opustili, ale na druhou stranu jsme si všichni
uvědomili, jak
opravdu blízcí jsme si…A to mi opravdu dělá radost… Takovou, že usínám u
Carol doma, jako malé miminko…:D
Žádné komentáře:
Okomentovat