THIS IS THE END!...

Musím to udělat...Musím se rozloučit, jak s tímto blogem, tak s vámi všemi, kteří jste ho četli a já si toho nesmírně vážím...opravdu...
Podpořili jste mě, podpořili jste tento blog, který se stal vítězem ze všech...:)...Ale o výhru vůbec nejde...
Tento blog pro mě má hodnotu, opravdovou hodnotu, je plný emocí, plný zážitků...Plný mě samotné...
4 měsíce chvil, na které v životě nezapomenu...A nikdy nebudu litovat, že přišel ten den, kdy jsem seděla ve směnárně, byla mi zima, byla jsem smutná a nevěděla jsem, co udělat, co změnit, abych se cítila líp...Tak samozřejmě se nepovažuji za zkrachovalou existenci, kterých máme na můstku plné metro, ale něco mi prostě scházelo...A na můstku jsem na to přišla...Potřebuju pryč...daleko a na dlouho...zrovna ten den, jsem přijela do Prahy z Budějovic, takže jsem jela s pěkně nabaleným kufrem a když jsem ho tak táhla za sebou, dělalo mi to dobře...Vozit kufr a myslet si, že někam jedu...Dalším faktorem bylo asi to, že to bylo pár dní na to, co jsem se vrátila z Turecka a všichni co mě znáte víte, že návraty domů moc nemusím...
Otevřela jsem webové stránky a projížděla, co by bylo asi tak nejlepší...Ale pak jsem si řekla: Sakra, od malička sníš o tom podívat se do USA!...Co k tomu potřebuju? Peníze, potvrzení o studiu...nic víc...No a samozřejmě odvahu...Důležité je se hlavně se nebát a nepo....se z toho...:)...
V tu chvíli jsem začala být nadšená, četla jsem více a více informací...Byla jsem skoro dojata...Tak moc si přeju tam jet, tak mooooc! ....
V tu chvíli mi přišla zrovna zpráva na facebook a nebyl to nikdo jiný, než Míša...s nadšením oznamuji své kamarádce, že už tady na to peču a pojedu pryč....do USA, na 4 měsíce...!...Reakce byla asi taková: No to si děláš srandu ne? To já jedu v tom případě taky, vždycky jsem tam chtěla, ale neměla jsem s kym...No a bylo to...Byla ruka v rukávu, jak by řekl můj bambulatej brácha...:)...Vidím to jako dneska, byl listopad, možná začátek prosince a já se nemohla dočkat, až půjdu do agentury a všechno se dozvim...:)...
Škola, práce, škola, práce, zkoušky, a neskutečně moc zařizování skrz USA...plynuly měsíce a s každou splněnou povinností jsme našemu snu byly blíž a blíž...Pořád jsem si ale neuvědomovala, že to je fakt!...Přišlo mi to moc skvělý na to, aby to byla pravda...
Nikdy jsem nezažila takovej shon a stres, jako celých 6 měsíců před odletem...6 měsíců očekávání, strachu, že se něco pos.... a my neodletíme...Do teď vzpomínám na jeden okamžik, na který asi nikdy v životě nezapomenu...Míša byla na cestě do prahy, protože nás čekal video skype s naší "snad" budoucí zaměstnavatelkyní...člověk byl nervózní jako prase, protože s miliony pozic, které agentura nabízela, jsme si vysnili místo MYRTLE BEACH...každý den jsem se koukala na fotky a přála si, ať jedeme zrovna tam...Sedím na posteli, připravuji se možná na osudový pohovor...Když mi zazvonil mobil...Hm asi mi píše Míša....Když jsem ale otevřela zprávu, nemohla jsem tomu uvěřit! " Dobrý den slečno Tomanová, zaměstnavatel z Myrtle Beach si vás vybral na základě vašeho introducing videa, proto se ptáme, přijímáte pozici v Myrtle Beach - Jižní Karolině?"....Paně bože, je to tam!!!...Volám Míše, radostí nemůžu ani skoro mluvit...Nikdy, opravdu nikdy jsem neměla takovou radost, jako v tento okamžik...A přesně v tento okamžik se na display mého mobilu ocitla i slza, kterou jsem rychle otřela a odepsala jsem něco ve smyslu, mockrát děkujeme, přijímáme a už se nemůžeme dočkat...:D...No hroznej blábol...:D...

A nakonec jsme i odletěly!...:)...Teď následuje dlouhá pauza, asi těch 115 stránek blogu...:)...Kde jste si jistě všichni přečetli, co kde jak...:)...

Ale chtěla bych vám říct něco o mém návratu...Je to měsíc, co jsem zpátky doma...
První den doma byl dobrý, takový jiný...Já jsem byla jiná...Nabitá energií, pozitivní...Ano většina z vás mě znají jako stále pozitivní, ale tohle bylo jiné...Asi tak jako v Americe...Kdybych v ten den potkala nějakýho hnusnýho bezďáka, určitě bych se s nim dala do řeči a asi bych si chtěla vyslechnou jeho příběh, jak se mohl dostat do takového srabu...Další změnu jsem pocítila, že jsem se na všechny smála jak měsíček na hnoji....na cizí lidi, na lidi v trolejbuse, na paní u kasy, v lékárně, všude...Ale ani jednou mi úsměvy nebyly oplaceny, takže jsem si přišla jako mimoň...A rychle jsem s tím přestala, přesněji řečeno asi po dvou dnech...
Sem tam jsem na někoho mluvila anglicky...:D...A vůbec jsem si to neuvědomila...A občas jsem svého kamaráda oslovila Ozci...Ale to pořád bylo humorné a dobré...
Horší stránka věci byla ta, že jsem vůbec nemohla spát...a jíst...Spát z důvodu časového posunu a jíst z důvodu nechuti...Jídla, která bych předtím zbaštila a ani bych nemrkla, mi najednou přijdou bez chuti a nedobré...Ale jíst něco musím, takže jsem to někdy i přes moc snědla...Ale většinou to šlo tak do 30 minut ven...Jakou cestou se mě neptejte...:)...
Poprvé na jídle jsem si pochutnala asi až po 14 dnech, možná déle, kdy mi mamka udělala vepřo knedlo zelo a to bylo fakt super!...Teď jím asi tak, jako jsem jedla před Amerikou ale vůbec mi to nechutná...Asi jsem přišla o všechny chuťové buňky, všechny mi je vzal ten skvělý roztavený sýr na pizze, který přísahám, že do teď cítím..Cítím tu chuť pizzy z pizza HUT!...Ale snažím se na to píše nemyslet...Jinak mě to zabije...
Zima, jak se mám vůbec vyjadřovat k zimě...4 měsíce se pohybujete na rozpálených plážích, skrz slunce pořádně ni nevidíte, když nemáte boty, musíte utíkat, co vám nohy stačí, nijak se můžete taky ocitnout na oddělení popálenin...
Takže teď když jedu z práce, mám na sobě zimní bundu, a někdy je mi do breku a říkám si, jak to tady asi zvládnu...Ale vím, že zvládnu, musím...A asi je to blbé, ale povzbuzuje mě to, že vím, že tady nebudu navždycky...
A zase se chovám jak Čech, pořád si stěžuju! ...:D...
Ale člověk by jsi měl jít za tím, co ho děla šťastnýho, ne?...:)...No jako já vlastně šťastná jsem a stačí mi k tomu vzít 726 dolarů naplno a oči mi svítí, jak když jsem poprvé uviděla Times Square...:)
Teď vážně...tento blog je u konce, a doufám, že jste si opravdu početli a že vás to bavilo...Já se těším až si to za pár let otevřu a vím, že se budu šíleně smát...No jo, i taková byla někdy Danuš...ale asi navždycky zůstane bláznivou...Takže si mě užijte, dokud mě tu ještě máte...
Ale i v Americe, z takové dálky, jsem se utvrdila, kdo jsou moji praví přátele a kdo za mnou opravdu stojí, kdo podporuje mé šílenosti, kdo poslouchá, jak si pořád stěžuju, kdo se směje mým hloupím vtipům a kdo mě má opravdu rád!...:)...Takže Vám patří moje obrovské díky...A věřte nebo ne, sice jsem se tady 4 měsíce dost vychloubala, kde jsem, co dělám, co jím...Ale bylo nespočetně okamžiků, co jsem si přála, aby jste tam byli se mnou, aby jste viděli a zažili to, co já...se mnou...:)
Protože nikdy to nepůjde dostatečně vylíčit slovama, ani fotkama...To se prostě musí ZAŽÍT!...


P:S: MÍŠO, jsi nejskvělejší na světě a tobě patří moje největší DÍKY...Myslím si, že všechno jsme to zvládly, jak se sluší a patří...! :))...Akorát mě mrzí, že jsme se těma pizzama a burgrama neládovaly ještě víc!...:P...

118. den - 01/10/2013: HOW CAN WE SAY GOODBYE? :(

A poslední den je tu…nevíme, co dřív, chceme toho ještě tolik stihnout…Míša narvala všechno do svého jednoho velkého kufru, takže nebudeme muset platit 100 dolarů…Ale bude tu muset nechat svůj nový kufr, který koupila asi za 25 dolarů…Tak jsem se rozhodla, že si ho od ní koupím a nechám tu já svůj starý…A všichni budou spokojení…J…Dobalujeme, dyž v tom nám Ozcan se strachem v očích oznamuje, že nemá své vizum…že ho nechal asi v hotelu, ve kterém jsme byli v New Yorku první den…A pak jsme byli na tour, kde jsme víza samozřejmě nepotřebovali…Tak si na to vzpomněl až dneska…Po týdnu…Co teď? …Jako Turek by asi mohl mít značné problémy v Paříži, kde přesedá na letadlo do Istanbulu…Musíme se vydat do předešlého hotelu, nedá se nic dělat…Ale s Míšou jako pokojské víme, že možná všechny Ozcanovo dokumenty budou už dávno někde v trashi…

Opouštíme pokoj, a hledáme taxi…Náš předešlý hotel je jen 7 minut autem od toho našeho teď…

Chytáme taxi, který nám říká, že nás tam vezme za 15 dolarů, což je tedy dost nechutná částka, snažíme se smlouvat, ale nedá se svítit, jedeme s ním…Anglicky umíme všichni asi o 300 procent víc, než on, třikrát se nás ptá na číselné označení ulice…Ach jo, na koho jsme to zase narazili!...

Jedeme, ale najednou z ničeho nic zastavujeme u kraje silnice…Náš řidič neví, kam jede…třikrát mu opakujeme, kam chceme a že to je jen kousek…Vůbec nám nerozumí, jen pořád někam volá a mluví asi Indicky…:D…Jako asi všichni ostatní tady…Šílený…Po 5 minutách vystupujeme a oznamujeme řidiči, že na to nemáme čas…Poděkujeme a vydáváme se samy a pěšky…

Jenže v Americe všechno vypadá, jako kousek, ale kousek to není...Nemáme moc času, takže chytáme dalšího taxíka, ten už ví kam jet a udělá nám super cenu 35 dolarů, s tím, že nás vezme i zpátky…Super cena to není, ale co máme dělat…Musíme jet…

Jedeme, přijíždíme k hotelu, taxík na náš čeká před…Jdeme na recepci, oznamujeme recepční náš problém, ta zvedá telefon a někam volá…A samozřejmě mluví španělsky…:D…

Takže vůbec nevíme, co se děje…Pokládá telefon a říká nám, ano, vaše věci právě někdo nese dolů, chvilku vydržte…Nikdy jsme snad nepocítili větší úlevu, jako právě teď…Jsme šťastní jako blechy…Dneska to bude dobrý den…J

Vracíme se zpět na hotel, dobalujeme věci a vydáváme se do města, dokoupit ještě pár drobností…Úplně jsem vynechala to, že jsme ráno byli na výborné snídani v hotelu, která je samozřejmě v ceně a nabrali jsme si tam vše, co se do nás vešlo a to, co se nevešlo, šlo s námi na pokoj…:D

Takže jsme v centru, všichni máme kufry narvané k prasknutí, takže trochu nepraktické, ale jsme na to tři, takže pohoda…J

Po nákupech jdeme na poslední společní oběd…do Pizza HUT…pěkně se rozloučit…protože Ozcan odlétá z jiného letiště než my…A o dvě hodiny později…

Poslední oběd jsme si vychutnali, tak jak je u nás zvykem…Teď už přijde na řadu to nepříjemné…Budeme muset s Míšou na letiště, už je čas…abychom vše stihli, musíme vlakem a pak ještě autobusem, a čas neskutečně utíká…jsme trochu ve stresu…Ozcan nás jde doprovodit, snaží se s Míšou koupit lístky na vlak, ale nějak blbne stroj, takže nám vlak ujíždí…Ach jo…Pecháček opravdu…

Čekáme na další, který naštěstí jede za pár minut, ale stejně začínáme být trochu pod tlakem…Čas tu utíká rychleji, než by měl…:D…

Poslední rozloučení, Ozcan má slzy v očích, poslední obětí…A už nastupujeme s Míšou do vlaku…Poslední zamávání…A je to…konec…

Sedíme ve vlaku, jenže hned po jedné stanici, se náš vlak změní na jiný vlak, takže na poslední chvíli z něj vyskakujeme a hledáme náš vlak, který nás má dopravit na JOURNAL SQUARE…

Ten jsme taky úspěšně našli, ale kvůli mírným komplikacím, jak jsou tyto, ztrácíme čas…Přijíždíme na Journal square, kde ale musíme přesednout ještě na jeden vlak, hned při výstupu se nás jeden ptá, zda potřebujeme pomoct, oznamuji mu, kam jedeme a on nám ukazuje vlak na druhé straně, že tím musíme jet…Poděkujeme a rveme neskutečně těžké kufry do schodů…Jsme celé mokré, ale když jsme na druhé straně vidíme, jak ze strany, kde jsme byli předtím vyjíždí nás vlak, který potřebujeme, abychom se dostali na autobusovou zastávku, kde jede náš autobus na letiště…Pán se nám sice sám nabídl, ale že nás poslal úplně blbě, to asi nevěděl…:D...

No nic, vracíme se tam, kde jsme předtím byli a tentokrát naše kufry rveme ze schodů…V tom se nám ale nabídnou dva páni a berou mi oba dva kufry…Jsou opravdu hodní…

Tak a jedeme konečně správným směrem…Vystupujeme na NEWARKU, kde hledáme autobus 62, který nás odveze na letiště…Vycházíme na nádraží z jiné strany, než ze strany, kterou už dobře známe, jsme trochu zmatené, proto se vracíme zpět a ptáme se na informacích, tam nás pán ochotně navede správnou cestou…Ale zase ztrácíme nějaké minuty…Fakt v pytli…

Nasedáme na autobus 62, směr letiště, dokonce to staví  na terminálu B, který potřebujeme…Super…Všechno bude okay!...

Přijíždíme na termínál B a doslova utíkáme, do odletu nám zbývá 50 minut…Ale poslední nejsme, tak je to dobrý…J…

Stojíme v řadě a když přijde řada na nás, paní se nás ptá jestli letíme do Paříže?...Ne do Paříže neletíme, do Amsterdamu a pak do Prahy…Paní nám dá ale odpověď, kterou jsme slyšet nechtěli…Zmeškali jste váš let, takže máte dvě možnosti, letět do Paříže, pak do Prahy, nebo jet na letiště JFK (kde je Ozcan, ale je to úplně v prdeli na druhé straně New Yorku) anebo můžeme počkat do zítra na další let…

V tu chvíli by se v nás krve nedořezali…Říkáme paní, že ale letadlo odlétá až za 50 minut…A ona, že už je let uzavřený, že jsme přijeli pozdě a co teda budeme dělat?...

Snažíme se získat více informací o letu přes Paříž…Letadlo odlétá o hodinu déle, než to naše a v Praze budeme jen o 30 minut později, než jsme měli být…

Okay, to bereme…Takže letíme do Paříže…Že nám poslední den uletí letadlo, to bychom opravdu nečekali…Ale nakonec spát na letišti nebudeme, takže je to dobré…A další výhodou  je to, že let je taky o něco kratší, takže nebudeme mít tak přesezené zadky a třetí výhodou, Ozcan přesedá taky v Paříži, takže ho možná ještě uvidíme…Ten by koukal, jak pero z gauče si myslím…:D…

Takže teď sedíme v letadle, máme tu super filmy, tentokrát naše obrazovky naplno fungují, takže si něco pustíme, možná zahrajeme nějaké hry, pěkně si narveme pupky a pak asi zkusíme usnout…J Abychom přiletěli do Prahy svěží…A aby nikdo na nás nepoznal ten časový posun…J…

Pořád ale nemůžeme uvěřit, že je konec…A co jsme se tak shodli, tak do Čr právě letí úplně dva jiní lidé, než ti, kteří z Čr odlétali, nejenom vizáží, ale vším…

Ano, Amerika nás opravdu změnila!!!…Člověk má rozšířené obzory a je nabitý optimismem, že jsou na světě i místa, kde si lidé dokážou užívat života naplno, bez věčného naříkání, stěžování si apod…

Hlavně musíme naučit své babičky si trochu více dopřávat, tak jak to dělají Američanky!...:)

Tak a to je konec…Doufám, že doletíme v pořádku a zítra se uvidíme face to face v plné kráse…

I když vůbec nevím, jestli na mě doma někdo čeká…:D…

117. den - 30/09/2013: CRAZY SHOPPING!

Ráno vstáváme a připravujeme se na ten nejnáročnější den…protože máme celý den na nakupování!!!...Potřebujeme zaplnit kufry!...:D…Teda zatím jen ten můj a Míša si musí nějaký koupit…J…

Takže vyrážíme na 14 th Avenue…Bez Ozcana, protože ten se rozhodl být naštvaný, takže vyrážíme bez něj…Co se dá dělat…

Jedeme samy a nákupní horečka může začít…Jedeme do jednoho nákupního centra, které jsme našli na internetu a má to být cenová bomba, takže uvidíme…Jediné co víme, že je to na 14 Avenue, ale nevíme přesný název nic…Takže samozřejmě trochu bloudíme…Ale vlakem jsme dojeli úspěšně…Za dva dny v NY se docela orientujeme…J

Ptáme se kolemjdoucích na cestu, ale nikdo naše zmiňované centrum nezná…:D…A 90% lidí, vlastně ani v NY nežije…

Takže se ptáme a ptáme, až narazíme na jednu černošku, která nás ochotně naviguje…Centrum už se dávno nejmenuje tak, jak psali na internetu…Vcházíme dovnitř…Velké obchodní centrum, hned v první obuvi si kupuji dvoje boty…A to se musím krotit…Hned o patro nahoře další…

No prostě nákupy, jak mají být…Jo vlastně ještě předtím jsme vybrali peníze z našich amerických účtů…A jako správné Američanky s balíkem dolarů v kapse střídáme jeden ochod na druhý…

Už po hodině mám plné ruce, že nevím, co budu dělat za další dvě hodiny…Míša je ale trochu pozadu, protože je hrozně nerozhodný člověk, jak jsem bývala i já…Ale kolikrát se mi to nevyplatilo, takže moc nepřemýšlím, co se mi líbí, beru…protože je to daleko levnější než u nás a přece jsem 3 měsíce nedrhla záchody, abych přijela pak domů s prázdnou…:D…Nee, to je jen vtip, myslím, si, že celé tři měsíce, jsme si užívali, jak jsme jen mohli…A asi by bylo hezké si přivézt něco domů, ale asi žádná ženská by v New Yorku neodolala…!...

Když už jsme trochu upajdané a hladové, jdeme do místního stánku s pizzou a občerstvujeme se…Moc dobrá pizza na Union square, za dolar, proč ne…Miluju New York…:D….

Po malém občersvení pokračujeme…Míša kupuje kufr, teď můžou začít teprve pravé nákupy…Jenže se jí moc věcí nelíbí a mě se chce brečet, jak si nemůžu koupit všechno…:D…Ale třeba budu pokračovat příští rok…J…

Takže kolem 7 večer přijíždíme zpět na hotel, kde už čeká docela uklidněný Ozcan…Balíme, kontrolujeme stavy účtu, letenky…A právě zjišťujeme,že za kufr je příplatek 100 USD…Což si myslíme, že není úplně malá částka, je fakt, že já mám oba skoro plně obsazené, ale Míša toho moc nemá…Takže se jí to asi úplně nevyplatí…Tak přemýšlíme, co dělat…Ale jelikož nás hrozně bolí hlava, jdeme si raději lehnout a přemýšlení necháme na zítra ráno…Mezitím vlastně ještě sníme nudle a vypijeme pití, které nám koupil Ozcan, protože se asi cítil provinile, za to, že se choval jako vůl…s prominutím…:D Ale tak každý máme své dny…J….

Poslední noc…Poslední noc v hotelu – USA…neskutečně to vše uteklo a opravdu nám nepřijde, že jsme někde 4 měsíce…A všechno končí…L…

Opravdu už jsme si na Ameriku tak zvykla, jako by to byl můj domov a zítra bych měla letět jen na návštěvu, na malé prázdniny do ČR…Jojo, jsem takový přizpůsobivý typ…hrozně mi to tu všechno bude chybět…Ale lidi, Američani…kteří si s vámi povídají v metru, rádi a ochotně vám pomáhají…Zajímají se o vás…Od všeho mi bude chybět trochu…Navštívili 8 zcela rozdílných měst…Ale  nám to spíše přijde, že jsme byli v 8 rozdílných zemích…protože každé město mělo něco do sebe...Ale opravdu hrozně se lišily…Lidmi, chováním, oblékáním…A pozorovat to, je opravdu něco unikátního…Nikdy nezapomeneme na jediný den, co jsme prožili…J…A s takovým pocitem usínáme a snažíme se užít poslední noc, co nejvíce….:)

116. den - 29/09/2013: BACK IN NEW YORK!

Tak vstávačka v 5:30, no nádhera…Venku zima jako prase…Jedeme autobusem do Bostonu, teda v Bostonu už jsme spali, ale jedeme směr centrum, nikdo nikdo…:D…Je brzy ráno, mlha, zima…

Jako první navštěvujeme Harvard…J…Asi každý zná totu univerzitu, o které často slýcháváme ve filmech…No co vám budu povídat, moc hezký, jen škoda, že jsme tam nepřijeli později, abychom se trocuh ohřáli…Přece jenom kolem 6. ráno, člověk je rád, že se vůbec pohybuje…:D

Hned po Harvardu navštěvujeme centrum…Boston je opravdu nádherný…Dokonce až tak, že nevíme, jestli nepředčil i Washington…:D…Budeme si to pak muset zrekapitulovat asi…

Procházíme město, zatímco jsou skoro všichni na tour Boston, jedou zase na lodi, takže budou akorát tak promočení a určitě neuvídí tolik, co my…J…Fotíme, kocháme se, hřejeme se na sluníčko…

Jíme čínské nudle ale s takovým výhledem na park a vysoké budovy Bostonu, neuvěřitelné…

Jedié negativum je to, že se dneska vracíme do NY a cesta bude dlouhá…A ozcan je nějakej nemocnej, takže s ním není taková sranda…:D

Nooo asi po 6ti hodinách jsme v New YORKU, tedy respektive v China town v NY a Ozcan byl tak hodný, že se nám zeptal, jestli se nám nevyplatí spíše vystoupit v China town než na letišti…A náš průvodce mu řekl, že ano, že Times Square je nedaleko…Stojíme na silnici, máme v rukách kufry, autobus odjíždí, hned v zápětí se raději znovu ptáme kolemjdoucího na cestu a ten nám říká, že jsme úplně ztraceni, že bychom museli metrem a vlakem…a pak ještě vzít taxi, že náš hotel v New Jersey je hrozně daleko…NO tak to jsme v pytli…

Ale cooo, jsme v NY, plném lidí a dopravních prostředků…Ještě se párkrát ptáme na cestu…Ale jsme hrozně zmateni…Nemůžeme najít ani metro…

Ale chce to hlavně klid…Potkáváme moc fajn pána, který nám vše vysvětluje a radí nám, jak ušetřit peníze a hrozně nás lituje…Asi vypadáme na umření…J

Takže jdeme na metro…Stejně jsme si s ním chtěla sjet…Vchod jak do hrobu…tmavý, špinavý, trochu se bojím…:D…Ale když vejdeme do podzemí, vše už vypadá lépe, kupujeme lístky a jedeme…Snad jsem pánovi rozumněla dobře, jinak taky můžeme dojet tak do háje…

Ááá, jedme dobře, dokonce i úspěšně přesedáme na vlak…A vše jde docela hravě…Jen někteří lidé mi trochu nahánějí strach a když říkám Ozcanovi, ať mi zezadu hlída batoh, hrozně se diví…Je asi stejně důvěřivej jako Američani…

To ještě nevíte, že Míša dneska přímo před Harvardem ukradla čaj…No ukradla, on vlastně nikdo peníze ani nechtěl…:D…

Tak každopádně jsme na místě…A ještě musíme najít naší ulici a hotel…No ty vole, kde to jsme…Strávili jsme teď téměř 6 dní se samýma Číňanama a teď jsme v New Jersey, v nějakém Indickém městečku…Nádhera, bojím se…:D…Všichni na nás koukají, vypadají hrozně…

Orientujeme se v mapě, ale přesto se raději cestou optáme, zda jdeme spávně …V tom se nás ale ujímá zdejší Ind a doprovází nás až do hotelu…Hodný…J…Ale raději jsme s nim ani nemluvili, protože jsme si všichni do poslední chvíle mysleli, že nás za rohem stejně nikde zabije…:D…

NO a to je asi tak všechno, jsme v hotelu, máme krásný pokoj…Dokonce dva pokoje, jeden malý, jeden větší, dvě obří televize…To se nám tu bude bydlet…Necelé dva dny…L

115. den - 28/09/2013: NIAGARA PODRUHÉ

Budík je hrozný jako vždycky…Není to ani o tom, že bychom spali málo, ale ty postele jsou tak skvělé, že se z nich špatně vylejzá…A přece jenom už není léto a vstáváme do tmy…Což nesnáším…

Jedeme k Niagárům…Nás průvodce nám říkal, že když nepojedeme na žádné výlety, připravíme se o pohledy na Niagáry z více úhlů a že to bude stát za nic…

No tak to pěkně kecal…Máme čas jen pro sebe téměř dvě hodiny a tam, kam jsme se všude podívali a z kolika úhlů jsme viděli ty obří vodopády, o tom se těm, co zrovna seděli někde na lodi jen zdálo…

Svítí sluníčko a voda, která stoupá z vodopádů nahoru tvoří nádherné duhy…Mohli bychom tu sedět pořád, pořád fotit, točit, nemůžeme se nabažit, opravdu…Dole u vodopádů pozorujeme odvážlivce v pláštěnkách, kteří vypadají, že každou chvíli uletí, protože tlak tam dole musí být opravdu neskutečný…Japonci tam pobíhají jak blázni, žluté pláštěnky mají na sobě nalepené, všichni jsou zmáčení…:D…Ne, že bych to taky nechtěla zažít, ale počasí určitě není tak teplé jako v Myrtle Beach, Miami nebo Bahamách a nevím úplně jestli to stojí za to, abychom byli pak všichni akorát nemocní…J

Takže se kocháme tou nádherou pěkně zeshora, kde můžeme vidět úplně všechno a ještě si užívat sluníčka, které nás alespoň trochu hřeje…J…

Dvě hodiny utekly jako voda…Člověk by si přál se každé ráno probudit a jít se projít kolem vodopádů…Nebo si tam po práci sednou, odpočívat, tomu se říká relax…

Ach jo, nechce se nám odjet…L…

Ale musíme, nasedáme do autobusu a máme před sebou kolem 6 hodin cesty a dvě přestávky…Tak snad to nějak přežijeme…Ale jsme šikovní, takže hrajeme naší oblíbenou hru…Tentokrát jsme vybrali písmenko S a na střídačku říkáme slova…

Tato hra nám zabrala 3 hodiny….!...3 hodiny, když to Ozcan už vzdal…že už mu to nemyslí…:D…

Myslím si, že naše slovní zásoba je opravdu rozsáhlá…:D…Nejenom, že se tím učíme, ale i bavíme…Občas, co na nás Ozcan zkouší za zkomoleniny…:D…

No takže loosera  v podobě Ozcana máme, můžeme se stavit v McDonaldu, občerstvit se a pokračovat další 3 hodiny…Někde tam se budeme snažit navečeřet a myslíme si, že kolem večera budeme na hotelu a zítra BOSTON…Na ten se taky všichni těšíme…J

Nooo takže dneska poslední noc na tomhle tripu…A pak už jen poslední dvě noci…A domů…neuvěřitelné…neuvěřitelné…To je v pytli…:D :D…

Doufám, že nám alespoň naši milovaní uvaří něco dobrého…:D…

114. den - 27/09/2013: NIAGARA FALLS

Jako správný spisovatel, využívám každé volné chvíle, abych se s vámi mohla podělit o naše zážitky…Zrovna sedíme v autobuse směrem k Niagara Falls…

Cesta je dlouhá…Ráno jsme tentokrát nemuseli vstávat v 5, ale v 6:30, jaká nádhera…J…

Vybírám si své oblečení z kufru, když v tom, ale zjistím, že zrovna to, co bych si chtěla obléknout, v mém kufru není…Prohlédnu raději i ten druhý, ale ani tam jsem neuspěla…Ach jo, to už je třetí triko od dob Myrtle Beach…Tak snad někomu jiném alespoň udělaly radost…

Takže na sebe něco hodím, dobalíme kufry a jdeme k autobusu, který je tam už připravený…prohlížením svých kufrů jsem docela ztratila dost času, takže Míša raději vychází před, aby řidič neodjel bez nás…

Sedíme v autobuse a máme před sebou cestu dlouhou asi dvě hodiny…jedeme do čokoládovny Hershey´s…

Máme na prohlídku asi hodinu, takže jdeme hnedka na věc…Usedáme do vozíku, který nás prováží čokoládovnou a seznamuje nás s celým procesem, jak se vyrábí ta nejlepší čokoláda na celém světě!...

Všechny by jsme je chtěli domů…Za 4 měsíce žádná z uvedených značek čokolády pro ás není neznámá…Taková škoda, že se nevyrábí i u nás…Dá se objednat z internetu a si by vám  jí poslali z USA…Ale ta cena…:D

Kdyby to bylo na mě, všechno nakoupím a všem přivezu, to je jasné…Ale už teď jsem trochu ve stresu z toho, že bych každému nejraději přivezla milion věcí, milion věcí na památku, ale bohužel i my jsme omezení nejen kilama  v kufrech, časově, ale omezuje nás i náš rozpočet…Nééé, že bychom byli bez peněz, to samozřejmě nejsme…Ale musíme trochu myslet na budoucnost….A pokud se chceme do USA vrátit příští rok, nemůžeme tu nechat miliony za blbosti, které by vás třeba ani nepotěšili…:D…

Lian bych nejradši vykoupila celý GUESS…:D…Ládíkovi bych přivezla celou hokejovou výstroj…Mamce bych přitáhla 10 ti kilové mušle z Karibiku…Atd atd…Ale to nejde…:D…A ani nevíte, jak mě to mrzí…

No nic, každopádně čokoládovna byla krásná…Super zážitek a samozřejmě, že jsme neodolali a koupili jsme si něco na zub do autobusu, protože tu budeme muset ještě vydržet asi 3 hodiny…A pak se uvidí…:D

Jo a taky jsme se ukázali s Míšou jako správné Češky, nepřiznali jsme našemu průvodci, že jsme navštívili jeden boat trip za 30 dolarů…:D Tak jsme alespoň ušetřili, doufáme, že si na to nevzpomene později…chudák malej…:D…Na druhou stranu, má určitě peněz jako šlupek a my jsme přece jenom pořád chudí studenti…J

Tak jsme nasedli zpět do autobusu a před námi je asi tříhodinová cesta…Máme dojet až k Niagárským vodopádům, které dokonce navštívíme kolem 9. večer, protože to je čas, kdy se Niagáry osvětlují…Abychom viděli rozdíl v noci a zítra i ve dne…No a představte si, že budeme ubytovaní v luxusním hotelu jako je Sheriton…Tak uvidíme, jestli bude lepší než včerejší Hilton…:D

Tak jsme přijeli k Niagárům…Máme pauzu asi dvě hodiny na večeři, ještě předtím, než navštívíme Niagáry…Je tu kosa jak asi víte kde…A jídlo žádné!...Teda jídla je dost, v jednom obchodním centru, ale samé čínské, indické a neskutečně drahé…Vě měste Niagara falls vesměs nikdo nežije, všude jsou jen hotely a turisti…Žádný supermarket a nic normálního k jídlu tady neseženete…A ptát se někoho na cestu nemá vlbec cenu, protože všichni zůstávají na jednu, dvě noci, stejně jako my…:D

Okay, takže chodíme po městě…Míša si dává hot dog, který byl pěkně drahý a do hot dogu má hodně daleko, takový chudý páreček, ještě k tomu se studenou houskou…:D…Smáli jsme se jí asi půl dne…

Ale smích nás přešek, kdy jsme s Ozcanem zůstali raději hladoví…Protože i když jsem měla hlad, vím, že kdybch před sebe dala jídlo za tak vysokou cenu, ani by mi nechutnalo…Chybí nám polívka z pytlíku…:D…

No nic, po dvou hodinách, kdy jsme akorát zmrzli a vyhladověli, jdeme zpátky do autobusu a jedeme na Niagáry…Vždycky jsme si myslela, že Niagáry jso uprostřed ničeho, všude jen samá příroda, ale ono prd…Niagáry jsou uprostřed města, a kolem můžete vidět hotely…Vlastně i nás Sheriton je hned kousek…No ale to není podstatné…Niagárské vodopády, kolikrát jsme o nic slyšeli, kolikrát jsme je zahlídli v televizi, ve filmech…Ale to, co jsme viděli na vlastní oči, bylo opravdu neuvěřitelné…Takové monstrum…54 metrů valící se vody…kvanta vody…Miluju ten zvuk…A když jsme se nahli trošičku přes zábradlí, úplně nás zamrazilo…Zážitek na celý život…Krásně osvětlené, opravdu nádhera, už teď se nemůžu dočkat, až to zítra uvidím za světla…

Akorát, že nepojeme na výlet lodí, jako ostatní…Nejen, že je to drahé jako prase, ale máme známé, co ta takovém výletě byli a jedné, co si odvezli, tak to, že byli skrz na skrz promočení…Ale na drouhou stranu je to adrenalin, trochu mě to mrzí, ale jak pořád říkám, nemůžeme mít všechno…J…

Takže po tak krásném zážitku, jako jsou Niagara falls v noci, jedeme do Sharitonu…No co si budeme povídat, žijeme si na vysoké noze…:D…Na to, že tento výlet patří k těm levným, určený hlavně pro studenty, starají se o nás hezky…:D…

Takže uleháme do měkkoučkých postelí…A nařizujeme budík na 6:30…A zítra nás čekají zase Niagáry a dlouhá cesta do Bostonu, téměř 7 hodin…To budeme zase dřevění…:D

113. den -26/09/2013 PHILADELPHIA AND WASHINGTON D.C.

Právě sedím u krásného stolu v hotelu Hilton…J…A píši tenhle blog…J…

Míša s Ozcanem nakupují v nedalekém supermarketu něco k snědku…Ale to už zase předbíhám…

Ráno jsme vylezli z měkkoučkých postelí…V životě jsem nespala v pohodlnější posteli…Hodně tomu tedy konkurovala postel na lodi…Je to fakt rozdíl, když se 3 měsíce přikrýváte jen prostěradlem, nebo dostanete jemňoučkou peřinku a postel s měkkou matrací…No nádhera…

Takže je vám jasné, že se nám vůbec, ale vůbec nechtělo vylejzat…Ale musíme…Protože nás průvodce je tak dobrotiví, že nám dokonce i ráno volá jako budíček…

Telefon řve jako kráva, Míša se natahuje, zvedá telefon a jen do něj zafuní něco jako: Yessss…

A zase položí…Je čas vstávat…Vylézále, připravujeme se…Balíme saky paky…A jdeme na recepci…Už tam máme připravený autobus, nasedáme a jedeme…J…

První zastávka je ve Philadelphii, která vypadá opravdu úchvatně…Máme hodinu pauzu na snídani, všichni čínani zalezou do místního bistra na nudle, ale my raději dáme přednost procházce a poznávání města…Ale asi po půl hodině jsme tak promrzlý, že si jdeme sednout na čaj a něco malého k snědku, přeci jenom je to naše první zastávka, takže k vidění toho bude později ještě dost…J

NO to jsme se ale šeredně spletli…Jen co nasedneme zpět do autobusu, nám náš milý průvodce Brandon oznamuje, že teď pojedeme do Washingtonu a že máme asi dvě hodiny na to, si odpočinout, prospat se…Aha, takže z Philadelphie je to asi všechno…:D…Chudáci Čínani si vyfotili leda tak nudle…:D…

Ale na druhou stranu chápeme, že nejde všechno stihnout, všechno vidět, to by ta naše tour musela trvat tak měsíc…My každopádně pár pěkných záběrů máme a jsme spokojení…J

Přijíždíme do Washingtonu DC…Pane bože, to je fakt krása…

Vážně…Samozřejmě New YORK, krásné město, všud mraky lidí, show paráda, kam se podíváš, shon, zábava, vzrůšo, krásné moderní ale i památeční budovy…žluté taxíky, bezdomovci, lidé spěchající na metro, lidé čtoucí noviny a sedící v místních parcích…Krása…J

Ale Washington je něco úplně jiného…Hrozně příjemné město…Všude samá zeleň, lidé sportují, běhají, mají v parcích pikniky, všude je slyšet dětský smích a cítit neskutečně čerství vzduch…

Není to jen můj názor, ale všichni jsme se shodli, že Washington DC je zatím to nejkrásnější město, co jsme viděli..Nejkrásnější v tom slova smyslu, že ten, kdo žije v DC, je opravdu neskutečně šťastný…600.000 obyvatel…A přitom celé město na mě působilo spíše jak malé příjemná a přenádherná vesnice…J

Navštívili jsme snad všechny důležité atrakce, které jsou v DC k vidění…Joooo White house…Obama mi ale z okna nezamával, to jediné mě trochu zamrzelo…J

Víc z výletu se zase dozvíte za týden…J…

Z Washigtonu jsme ale všichni opravdu nadšení, unešení…J…

Po hodinách ťapkání, pajdání, crmrání…Se vracíme zpět do autobusu, opět se stavujeme v odlehlém místě na hodinovou večeři, kdy se Čínani přecpávají k prasknutí, vše jen za 16 dolarů…Pro nás je to ale moc, takže jdeme do místního supermarketu, který se ale ukázal jako ORGANIC market, takže je tam vše zdravé, ale hrozně drahé…Ale mají tam čaj a kávu zadarmo, takže Míša s Ozcanem si dopřávají doušky mátového čaje, který já zrovna nemiluju…:D…

Takže jsme se tam prošli a jdeme zase ven, hledáme něco k snědku, ale nikde nic není…Ale všichni všude jen běhají a sportují…Jsme na nějakém zdravě žijícím sídlišti, kousek od Washingtonu…:D…

No takže jediné, co jsme našli, tak byl místní krámek, kde jsme si každý koupili plechovku džusu, abychom neumřeli žízní…J

Naštěstí nás autobus driver míří směrem k autobusu dříve, tak snad nám otevře…Zase je nám nějaká zima, přesto že v DC bylo dneska krásně, něco kolem 27 stupňů bych to viděla…:D…

Usedáme na naše mísa v autobusu a hrajeme hru…Na střídačku říkáme podstatná jména začínající na písmenku C….Samozřejmě v angličtině…Hrajeme, hrajeme, hra nemá ale konce…:D…

Takže když přijde nás průvodce a seznamuje nás s plánem na zítřek, přerušujeme hru, a jako loosera označíme samozřejmě Ozcana…:D…

No a jak už víte, teď jsme v Hiltonu, sníme si nějaké polívky, koukneme na televizi a půjdeme spát…J…

Zítra nás čeká Boston a Niagárské vodopády…J…Jou jou jou…A taky asi 7 hodin na cestě…Takže potřebujeme nabít foťáky a načerpat nové síly…:D…