A poslední den
je tu…nevíme, co dřív, chceme toho ještě tolik stihnout…Míša narvala všechno do
svého jednoho velkého kufru, takže nebudeme muset platit 100 dolarů…Ale bude tu
muset nechat svůj nový kufr, který koupila asi za 25 dolarů…Tak jsem se
rozhodla, že si ho od ní koupím a nechám tu já svůj starý…A všichni budou
spokojení…J…Dobalujeme,
dyž v tom nám Ozcan se strachem v očích oznamuje, že nemá své
vizum…že ho nechal asi v hotelu, ve kterém jsme byli v New Yorku
první den…A pak jsme byli na tour, kde jsme víza samozřejmě nepotřebovali…Tak
si na to vzpomněl až dneska…Po týdnu…Co teď? …Jako Turek by asi mohl mít značné
problémy v Paříži, kde přesedá na letadlo do Istanbulu…Musíme se vydat do
předešlého hotelu, nedá se nic dělat…Ale s Míšou jako pokojské víme, že
možná všechny Ozcanovo dokumenty budou už dávno někde v trashi…
Opouštíme
pokoj, a hledáme taxi…Náš předešlý hotel je jen 7 minut autem od toho našeho
teď…
Chytáme taxi,
který nám říká, že nás tam vezme za 15 dolarů, což je tedy dost nechutná
částka, snažíme se smlouvat, ale nedá se svítit, jedeme s ním…Anglicky
umíme všichni asi o 300 procent víc, než on, třikrát se nás ptá na číselné označení
ulice…Ach jo, na koho jsme to zase narazili!...
Jedeme, ale
najednou z ničeho nic zastavujeme u kraje silnice…Náš řidič neví, kam
jede…třikrát mu opakujeme, kam chceme a že to je jen kousek…Vůbec nám nerozumí,
jen pořád někam volá a mluví asi Indicky…:D…Jako asi všichni ostatní
tady…Šílený…Po 5 minutách vystupujeme a oznamujeme řidiči, že na to nemáme
čas…Poděkujeme a vydáváme se samy a pěšky…
Jenže
v Americe všechno vypadá, jako kousek, ale kousek to není...Nemáme moc
času, takže chytáme dalšího taxíka, ten už ví kam jet a udělá nám super cenu 35
dolarů, s tím, že nás vezme i zpátky…Super cena to není, ale co máme
dělat…Musíme jet…
Jedeme,
přijíždíme k hotelu, taxík na náš čeká před…Jdeme na recepci, oznamujeme
recepční náš problém, ta zvedá telefon a někam volá…A samozřejmě mluví
španělsky…:D…
Takže vůbec
nevíme, co se děje…Pokládá telefon a říká nám, ano, vaše věci právě někdo nese
dolů, chvilku vydržte…Nikdy jsme snad nepocítili větší úlevu, jako právě
teď…Jsme šťastní jako blechy…Dneska to bude dobrý den…J
Vracíme se zpět
na hotel, dobalujeme věci a vydáváme se do města, dokoupit ještě pár
drobností…Úplně jsem vynechala to, že jsme ráno byli na výborné snídani
v hotelu, která je samozřejmě v ceně a nabrali jsme si tam vše, co se
do nás vešlo a to, co se nevešlo, šlo s námi na pokoj…:D
Takže jsme
v centru, všichni máme kufry narvané k prasknutí, takže trochu
nepraktické, ale jsme na to tři, takže pohoda…J
Po nákupech
jdeme na poslední společní oběd…do Pizza HUT…pěkně se rozloučit…protože Ozcan
odlétá z jiného letiště než my…A o dvě hodiny později…
Poslední oběd
jsme si vychutnali, tak jak je u nás zvykem…Teď už přijde na řadu to
nepříjemné…Budeme muset s Míšou na letiště, už je čas…abychom vše stihli,
musíme vlakem a pak ještě autobusem, a čas neskutečně utíká…jsme trochu ve
stresu…Ozcan nás jde doprovodit, snaží se s Míšou koupit lístky na vlak,
ale nějak blbne stroj, takže nám vlak ujíždí…Ach jo…Pecháček opravdu…
Čekáme na
další, který naštěstí jede za pár minut, ale stejně začínáme být trochu pod tlakem…Čas
tu utíká rychleji, než by měl…:D…
Poslední
rozloučení, Ozcan má slzy v očích, poslední obětí…A už nastupujeme
s Míšou do vlaku…Poslední zamávání…A je to…konec…
Sedíme ve
vlaku, jenže hned po jedné stanici, se náš vlak změní na jiný vlak, takže na
poslední chvíli z něj vyskakujeme a hledáme náš vlak, který nás má
dopravit na JOURNAL SQUARE…
Ten jsme taky
úspěšně našli, ale kvůli mírným komplikacím, jak jsou tyto, ztrácíme
čas…Přijíždíme na Journal square, kde ale musíme přesednout ještě na jeden vlak,
hned při výstupu se nás jeden ptá, zda potřebujeme pomoct, oznamuji mu, kam
jedeme a on nám ukazuje vlak na druhé straně, že tím musíme jet…Poděkujeme a
rveme neskutečně těžké kufry do schodů…Jsme celé mokré, ale když jsme na druhé
straně vidíme, jak ze strany, kde jsme byli předtím vyjíždí nás vlak, který
potřebujeme, abychom se dostali na autobusovou zastávku, kde jede náš autobus
na letiště…Pán se nám sice sám nabídl, ale že nás poslal úplně blbě, to asi
nevěděl…:D...
No nic, vracíme
se tam, kde jsme předtím byli a tentokrát naše kufry rveme ze schodů…V tom se
nám ale nabídnou dva páni a berou mi oba dva kufry…Jsou opravdu hodní…
Tak a jedeme
konečně správným směrem…Vystupujeme na NEWARKU, kde hledáme autobus 62, který
nás odveze na letiště…Vycházíme na nádraží z jiné strany, než ze strany,
kterou už dobře známe, jsme trochu zmatené, proto se vracíme zpět a ptáme se na
informacích, tam nás pán ochotně navede správnou cestou…Ale zase ztrácíme
nějaké minuty…Fakt v pytli…
Nasedáme na
autobus 62, směr letiště, dokonce to staví
na terminálu B, který potřebujeme…Super…Všechno bude okay!...
Přijíždíme na
termínál B a doslova utíkáme, do odletu nám zbývá 50 minut…Ale poslední nejsme,
tak je to dobrý…J…
Stojíme
v řadě a když přijde řada na nás, paní se nás ptá jestli letíme do
Paříže?...Ne do Paříže neletíme, do Amsterdamu a pak do Prahy…Paní nám dá ale
odpověď, kterou jsme slyšet nechtěli…Zmeškali jste váš let, takže máte dvě
možnosti, letět do Paříže, pak do Prahy, nebo jet na letiště JFK (kde je Ozcan,
ale je to úplně v prdeli na druhé straně New Yorku) anebo můžeme počkat do
zítra na další let…
V tu
chvíli by se v nás krve nedořezali…Říkáme paní, že ale letadlo odlétá až
za 50 minut…A ona, že už je let uzavřený, že jsme přijeli pozdě a co teda
budeme dělat?...
Snažíme se
získat více informací o letu přes Paříž…Letadlo odlétá o hodinu déle, než to
naše a v Praze budeme jen o 30 minut později, než jsme měli být…
Okay, to
bereme…Takže letíme do Paříže…Že nám poslední den uletí letadlo, to bychom
opravdu nečekali…Ale nakonec spát na letišti nebudeme, takže je to dobré…A
další výhodou je to, že let je taky o
něco kratší, takže nebudeme mít tak přesezené zadky a třetí výhodou, Ozcan
přesedá taky v Paříži, takže ho možná ještě uvidíme…Ten by koukal, jak
pero z gauče si myslím…:D…
Takže teď
sedíme v letadle, máme tu super filmy, tentokrát naše obrazovky naplno
fungují, takže si něco pustíme, možná zahrajeme nějaké hry, pěkně si narveme
pupky a pak asi zkusíme usnout…J
Abychom přiletěli do Prahy svěží…A aby nikdo na nás nepoznal ten časový posun…J…
Pořád ale
nemůžeme uvěřit, že je konec…A co jsme se tak shodli, tak do Čr právě letí
úplně dva jiní lidé, než ti, kteří z Čr odlétali, nejenom vizáží, ale
vším…
Ano, Amerika
nás opravdu změnila!!!…Člověk má rozšířené obzory a je nabitý optimismem, že
jsou na světě i místa, kde si lidé dokážou užívat života naplno, bez věčného
naříkání, stěžování si apod…
Hlavně musíme
naučit své babičky si trochu více dopřávat, tak jak to dělají Američanky!...:)
Tak a to je
konec…Doufám, že doletíme v pořádku a zítra se uvidíme face to face
v plné kráse…
I když vůbec
nevím, jestli na mě doma někdo čeká…:D…
Žádné komentáře:
Okomentovat