Musím to udělat...Musím se rozloučit, jak s tímto blogem, tak s vámi všemi, kteří jste ho četli a já si toho nesmírně vážím...opravdu...
Podpořili jste mě, podpořili jste tento blog, který se stal vítězem ze všech...:)...Ale o výhru vůbec nejde...
Tento blog pro mě má hodnotu, opravdovou hodnotu, je plný emocí, plný zážitků...Plný mě samotné...
4 měsíce chvil, na které v životě nezapomenu...A nikdy nebudu litovat, že přišel ten den, kdy jsem seděla ve směnárně, byla mi zima, byla jsem smutná a nevěděla jsem, co udělat, co změnit, abych se cítila líp...Tak samozřejmě se nepovažuji za zkrachovalou existenci, kterých máme na můstku plné metro, ale něco mi prostě scházelo...A na můstku jsem na to přišla...Potřebuju pryč...daleko a na dlouho...zrovna ten den, jsem přijela do Prahy z Budějovic, takže jsem jela s pěkně nabaleným kufrem a když jsem ho tak táhla za sebou, dělalo mi to dobře...Vozit kufr a myslet si, že někam jedu...Dalším faktorem bylo asi to, že to bylo pár dní na to, co jsem se vrátila z Turecka a všichni co mě znáte víte, že návraty domů moc nemusím...
Otevřela jsem webové stránky a projížděla, co by bylo asi tak nejlepší...Ale pak jsem si řekla: Sakra, od malička sníš o tom podívat se do USA!...Co k tomu potřebuju? Peníze, potvrzení o studiu...nic víc...No a samozřejmě odvahu...Důležité je se hlavně se nebát a nepo....se z toho...:)...
V tu chvíli jsem začala být nadšená, četla jsem více a více informací...Byla jsem skoro dojata...Tak moc si přeju tam jet, tak mooooc! ....
V tu chvíli mi přišla zrovna zpráva na facebook a nebyl to nikdo jiný, než Míša...s nadšením oznamuji své kamarádce, že už tady na to peču a pojedu pryč....do USA, na 4 měsíce...!...Reakce byla asi taková: No to si děláš srandu ne? To já jedu v tom případě taky, vždycky jsem tam chtěla, ale neměla jsem s kym...No a bylo to...Byla ruka v rukávu, jak by řekl můj bambulatej brácha...:)...Vidím to jako dneska, byl listopad, možná začátek prosince a já se nemohla dočkat, až půjdu do agentury a všechno se dozvim...:)...
Škola, práce, škola, práce, zkoušky, a neskutečně moc zařizování skrz USA...plynuly měsíce a s každou splněnou povinností jsme našemu snu byly blíž a blíž...Pořád jsem si ale neuvědomovala, že to je fakt!...Přišlo mi to moc skvělý na to, aby to byla pravda...
Nikdy jsem nezažila takovej shon a stres, jako celých 6 měsíců před odletem...6 měsíců očekávání, strachu, že se něco pos.... a my neodletíme...Do teď vzpomínám na jeden okamžik, na který asi nikdy v životě nezapomenu...Míša byla na cestě do prahy, protože nás čekal video skype s naší "snad" budoucí zaměstnavatelkyní...člověk byl nervózní jako prase, protože s miliony pozic, které agentura nabízela, jsme si vysnili místo MYRTLE BEACH...každý den jsem se koukala na fotky a přála si, ať jedeme zrovna tam...Sedím na posteli, připravuji se možná na osudový pohovor...Když mi zazvonil mobil...Hm asi mi píše Míša....Když jsem ale otevřela zprávu, nemohla jsem tomu uvěřit! " Dobrý den slečno Tomanová, zaměstnavatel z Myrtle Beach si vás vybral na základě vašeho introducing videa, proto se ptáme, přijímáte pozici v Myrtle Beach - Jižní Karolině?"....Paně bože, je to tam!!!...Volám Míše, radostí nemůžu ani skoro mluvit...Nikdy, opravdu nikdy jsem neměla takovou radost, jako v tento okamžik...A přesně v tento okamžik se na display mého mobilu ocitla i slza, kterou jsem rychle otřela a odepsala jsem něco ve smyslu, mockrát děkujeme, přijímáme a už se nemůžeme dočkat...:D...No hroznej blábol...:D...
A nakonec jsme i odletěly!...:)...Teď následuje dlouhá pauza, asi těch 115 stránek blogu...:)...Kde jste si jistě všichni přečetli, co kde jak...:)...
Ale chtěla bych vám říct něco o mém návratu...Je to měsíc, co jsem zpátky doma...
První den doma byl dobrý, takový jiný...Já jsem byla jiná...Nabitá energií, pozitivní...Ano většina z vás mě znají jako stále pozitivní, ale tohle bylo jiné...Asi tak jako v Americe...Kdybych v ten den potkala nějakýho hnusnýho bezďáka, určitě bych se s nim dala do řeči a asi bych si chtěla vyslechnou jeho příběh, jak se mohl dostat do takového srabu...Další změnu jsem pocítila, že jsem se na všechny smála jak měsíček na hnoji....na cizí lidi, na lidi v trolejbuse, na paní u kasy, v lékárně, všude...Ale ani jednou mi úsměvy nebyly oplaceny, takže jsem si přišla jako mimoň...A rychle jsem s tím přestala, přesněji řečeno asi po dvou dnech...
Sem tam jsem na někoho mluvila anglicky...:D...A vůbec jsem si to neuvědomila...A občas jsem svého kamaráda oslovila Ozci...Ale to pořád bylo humorné a dobré...
Horší stránka věci byla ta, že jsem vůbec nemohla spát...a jíst...Spát z důvodu časového posunu a jíst z důvodu nechuti...Jídla, která bych předtím zbaštila a ani bych nemrkla, mi najednou přijdou bez chuti a nedobré...Ale jíst něco musím, takže jsem to někdy i přes moc snědla...Ale většinou to šlo tak do 30 minut ven...Jakou cestou se mě neptejte...:)...
Poprvé na jídle jsem si pochutnala asi až po 14 dnech, možná déle, kdy mi mamka udělala vepřo knedlo zelo a to bylo fakt super!...Teď jím asi tak, jako jsem jedla před Amerikou ale vůbec mi to nechutná...Asi jsem přišla o všechny chuťové buňky, všechny mi je vzal ten skvělý roztavený sýr na pizze, který přísahám, že do teď cítím..Cítím tu chuť pizzy z pizza HUT!...Ale snažím se na to píše nemyslet...Jinak mě to zabije...
Zima, jak se mám vůbec vyjadřovat k zimě...4 měsíce se pohybujete na rozpálených plážích, skrz slunce pořádně ni nevidíte, když nemáte boty, musíte utíkat, co vám nohy stačí, nijak se můžete taky ocitnout na oddělení popálenin...
Takže teď když jedu z práce, mám na sobě zimní bundu, a někdy je mi do breku a říkám si, jak to tady asi zvládnu...Ale vím, že zvládnu, musím...A asi je to blbé, ale povzbuzuje mě to, že vím, že tady nebudu navždycky...
A zase se chovám jak Čech, pořád si stěžuju! ...:D...
Ale člověk by jsi měl jít za tím, co ho děla šťastnýho, ne?...:)...No jako já vlastně šťastná jsem a stačí mi k tomu vzít 726 dolarů naplno a oči mi svítí, jak když jsem poprvé uviděla Times Square...:)
Teď vážně...tento blog je u konce, a doufám, že jste si opravdu početli a že vás to bavilo...Já se těším až si to za pár let otevřu a vím, že se budu šíleně smát...No jo, i taková byla někdy Danuš...ale asi navždycky zůstane bláznivou...Takže si mě užijte, dokud mě tu ještě máte...
Ale i v Americe, z takové dálky, jsem se utvrdila, kdo jsou moji praví přátele a kdo za mnou opravdu stojí, kdo podporuje mé šílenosti, kdo poslouchá, jak si pořád stěžuju, kdo se směje mým hloupím vtipům a kdo mě má opravdu rád!...:)...Takže Vám patří moje obrovské díky...A věřte nebo ne, sice jsem se tady 4 měsíce dost vychloubala, kde jsem, co dělám, co jím...Ale bylo nespočetně okamžiků, co jsem si přála, aby jste tam byli se mnou, aby jste viděli a zažili to, co já...se mnou...:)
Protože nikdy to nepůjde dostatečně vylíčit slovama, ani fotkama...To se prostě musí ZAŽÍT!...
P:S: MÍŠO, jsi nejskvělejší na světě a tobě patří moje největší DÍKY...Myslím si, že všechno jsme to zvládly, jak se sluší a patří...! :))...Akorát mě mrzí, že jsme se těma pizzama a burgrama neládovaly ještě víc!...:P...
