Začlo to zcela nevinně…Jsme na hlavním nádraží
v Budějcích, všude samé slzy, pláč, nářek a další citové výlevy. Byli tam
s námi rodiče, Janča, babička, Ládík z Kerňáku, koloušek…this is
enough. :D
Nastupujeme do Student agency, kde jsme se ale předtím
musely jako blázni povinně a nedobrovolně vyfotit před velkým žlutým autobusem,
póza sem, póza tam a bylo hotovo…:D
Tak a pak se ale nemůžete divit, že jen, co jsme dosedly do
autobusu do zadních řad, jsme společnými silami načaly náš nejoblíbenější
drink, který Míša doma namixovala a po sléze propašovala až do zmíněného
autobusu, pokud nás alespoň trochu znáte, víte, že se jednalo o…………..VODKA &
JUICE! :D…Ano víme, že se divíte, ale nemohl to být red bull, protože po
stráveném posledním víkendu v ČR, Danuš nebylo vůůůůbec dobře…ale to už je
příběh pro jiný blog :D …
Sedíme v buse, pijeme, pijeme, sem tam něco natočíme,
jdeme čůrat společně na záchod ve student agency, pro někoho jako je Míša, to
byl zážitek na celý život! :D
Cesta byla dlouhá, ale nám utekla, ani nevíme jak… za to
bude moci asi ta vodka! :D
Vystupujeme ze Studenta, a z důvodu povodní, nejede
METRO ! :D Co teeeď? … Jdeme se zeptat pána, který má na sobě oranžovou vestu,
tudíž nám přišlo logické, že to bude nějaký pomocník dopravního podniku…OMYL !
…Byl to bezdomovec, ke kterému se připojila jeho blízká přítelkyně
s neidentifikovatelným, zřejmě alkoholickým nápojem v ruce! …Strašně
moc nám pomohli, tak, že jsme odcházeli pro jízdenky a oni za námi s obavami,
že jdeme na jinou stranu volali…Nééééééé, tam nééééé…:D Musíme
tááámhleeeeee…(Ožralí jako prasata) …Ale asi nebyli sami :D …
Sice nám bylo řečeno, že si máme do USA sballit jen to
nejdůležitější, ovšem Vančurová táhla 19 kilo a Tomanová v těsném závěsu
14 kilo…A dostaňte to do tramvaje! Průůůseeer….Tomanová se sekla hned na prvním
schodě, ale zůstala v klidu, kdežto Vančurka začala jestě na chodníku na
Lazarský v Praze plašit, že se nedostane přes Tomanovou do tramvaje a tak
zřejmě lítostivý pohled na dvě nemohoucí dámy , zvedl ze sedačky mladíka, který
zatl své vypracované bicepsy a nebohé dámy dostal i se zavazadli na palubu
tramvaje číslo 3! :D… PO pár stanicích, kdy na nás mladík stále koukal, se
raději ob zastávku ujišťoval, zda už budeme vystupovat, aby nám asi zase pomohl
ven…:D
Ocitáme se u bráchy Tomanovic doma!...Popíjíme příemně kakao
a klábosíme, jaké to bude asi v Americe …brácha Tomanovic chce odjet
s námi !!! Ale nemůže! :D … Tak snad někdy přístě…J
Kolem půlnoci se schylujeme ke spánku, kdy Míša slaví objevený
pěnový polštář se slovy: Tak třeba se naposled
pořádně vyspím! … To si ale asi
neuvědomila, že za 3 hodiny, necelé, vstáváme! …
3:30!! Kurňa, ten taxík asi nepřijede! … Tomanová bere
telefon, něco blábolí, dobalujeme věci, jdeme pro bráchu, ten ještě spí, jdeme
dolů a hle: taxík je tu! :D … Mladý a ne zrovna přitažlivý týpek, který
vypadal, že každou chvíli usne, nás nabral a začal machrovat, kde byyl, kde
nebyyl, co dělaal, co nedělaal…Koho svezl zadarmo a koho ne…Nás určitě ne!! :D
.. Ale jinak byl v pohodě se 450Kč v kapse! :D
Jsme v Havlovi! :D Na letišti! … Jelikož jsme byli
v česku, potkali jsme se hned se dvěma idiotama u přepážek při
odbavení…Ale to asi ani nestojí za řeč! .. J
První let směřoval do Amstru, pro mého bratra do Amsterdamu,
přece nemůžeme tykat něčemu kde jsme ještě nebyly! …Let byl docela krátký cca 2
hodiny, dostali jsme moc dobrý sendvič, pití, koukaly jsme na hezký letušky se
slovy: Kdybych já byla chlap……. :D :D
V Amstru, kde jsme si myslely, že se budeme akorát
nudit a nepotřebujeme dvě hodiny času na odbavení, nás čekalo poměrně velké
překvapení… Jo a abychom nezapomněli, byly jsme tak zdrcené z cesty , že
Tomanová musela Míše dopřát masáž v relaxačním křesle a málem ji odtud už
nedostala! :D Neber to , za euro!!! :D
Ale co…Zpět k boardingu…sedíme jak pipky, koukáme,
říkáme si sakra to je fronta, počkáme, času máme dost… Na poslední chvíli
míříme ke gatu, kde si nás vzala do parády a to nepřeháníme jedna tlustá
černoška a začala se nás podezřele vyptávat na otázky typu, jak dlouho se známe,
kdo nám balil kufr, kde jsme vzali na letenku, kde pracujeme, přičemž Danuš
pozice jí zaujala natolik, že se musela o ní podělit i s dalším černým
kolegou…Proč, to se ani nikdy nedozvíme !
Nicméně dostaly jsme na pas podivnou růžovou samolepku a poslali
nás do obřího scanneru, tomanová nadšená, že jde do solárka na stojáka, ale
když jí pak černá paní začala šahat na místa, na která doposud sahali jen
vyvolení, šlo do tuhého! :D… Uřednící nemohli v pase najít naše víza,
která byli v pase…Jinak to bohužel popsat nejde…Hledali, hledali, až je
našel náhle jejich kolega, ke kterému nás poslali s informací, že víza
vůbec nemáme! :D
A jsme na palubě letadla DELTA AIRLINES do Atlanty…9 a půl
hodiny před námi, 11 000 km….Dostaly jsme sedadla, která jsme si
neobjednaly…Každé sedadlo mělo obrazovku, kde se daly hrát hry, koukat na
nejnovější filmy…Pouze Tomanová tam měla stále zrnící duhu, všech
barev…Smůla…Co dodat :D…
Mišela na tom nebyla o moc lépe, jelikož každý film, co si
chtěla pustit, začal od půlky a ještě to ani nebyl on :D … Ale i přes tyto
nedostatky, cestu jsme přežily, pod červenou dekou DELTA, kterou jsme
dostaly…:D … Velký díl na spokojenosti mělo jídlo, na který vzpomínáme doteď,
bylo neskutečně dobrý a třešnička na dortu byl skvěle vychlazený Heineken…:D První
runda bylo kuře s bramborovou kaší a gorgonzolou, což si vybrala Vančur,
Tomanová je spíš na tu pastu, která neměla chybu…špenátové těstoviny, zapečené
sýrem…ouuuuu….:D k tomu salát, sušenky, cracry, bagety, máslo, Edam
(Eidam) :D … Další várka byla v podobě pannini
s rajčatovo-zeleninovo-mozarelovou náplní a zmrzlina…Ta Tomanový moc
nechutnala, ale je to pravý Čech a bylo to zadarmo, tak to zbouhla jak malinu!
:D
A s prosezenou prdelí, zlomenými zády, trombózou
v nohách, s očima jak angoráci, vítejme v Atlantě! Atlanty jsme
se báli ze všeho nejvíc, ještě s naší vizáží po 10 ti hodinovém letu, jsme
nebyly úplně ve své kůži…Černochů jak nasráno (pardon) , jsme podstoupily
kontrolu u imigrační úřednice…Naštěstí pro nás, jsme po cestě potkaly příjemnou
Češku, která nám opravila papír pro celníky a poslala nás ke zmiňované
kontrole…Kontrolu vedla, jak jinak, než osoba černé pleti, zda se jednalo o
ženu, či muže, bohužel doteď nevíme…Ale z 60 % jsme se shodly, že to
nejspíš byla žena…Ptala se opět na otázky typu, co budete dělat v USA a
víte kde budete pracovat a byly jste někdy v USA, cestujete sama nebo s kamarádkou
( Míša stála v těsném závěsu za mnou)…Na všechno jsem bez zaváhání
odpověděla, tak jsem dostala razítko do pasu a poslali mě pryč…Jako pravá
kamarádka jsem čekala na svoji kamarádku Míšu, a hned vzápětí ke mně přišel
černoch a vyhodil mě…:D Tak jsem si to štrádovala vyzvednout kufr, doufající,
že Míša dorazí za mnou…J…Dorazila!
:D…Bereme kufry, můj růžový samozřejmě nešel přehlédnout…Tak se chystáme
přesednout na další letadlo…Ostříme zrak, kudy se máme vydat, ale ani to nebylo
třeba, všude stáli černoši a nahlas křičeli, kdo kam má jít…což jsme velice
ocenily J …
celníkům jsme předaly vyplněný papír o proclení, pokračovaly jsme v cestě,
mezitím nám černoška vyrvala kufr z rukou a řvala Myrtle beach, Myrtle
beach…V tu ránu jsme byly asi odbaveny :D a míříme ke gatu, tam už na nás
mávaly další Češky, které celou dobu letěly stejnou trasu jako my, ale jinými
letadly…
Seděly jsme, předávaly si zážitky z cesty a říkaly si,
jaká asi bude Fremie (naše zaměstnavatelka, která nás měla vyzvednout na
letišti v Myrtlu)…Černoši se na nás zvesela usmívají, máme se dobře…J…Po dvou hodinách stále
sedíme u Gatu C50 ale boarding pořád nikde….Na poslední chvíli Míšu napadlo, se
jít podívat na tabuli odletů a změnil se nám Gate na C46…takže jsme to do
letadla stihly jen tak tak …
Poslední a nejkratší let byl nejhorší a nám připadal snad
nejdelší! …Malé letadlo, ale jeden velký černý steward, kterému přes hluk
motoru nebylo vůbec rozumět…jediné co jsme pochytly, tak že máme nějaký problém…Sedíme,
motor nastartovaný, asi 10krát jsme objeli letiště a start pořád nikde…Míša
začíná být naštvaná…A když se do mikrofonu ozval ženský hlas, že můžeme
startovat, zpanikařila jsem i já…ženská, pilotka, malé, vratké letadlo…pane
bože…to bude cesta…Všechno se klepalo, vzlítáváme, srdce máme v krku,
nebylo vidět vůbec nic, ale cítit toho bylo dost …Jsme mrtvý Míšo! … A
nemyslely jsme si to jen my… Po 50ti minutách jsme začli klesat, a vypadalo to,
že to napálíme do prvního aquaparku, který jsme viděli pod námi…Lidi seděli jak
zařezaný a polovina z nich se modlila za hladké přistání, musím přiznat,
že jsem byla mezi nima…
ufff, jsme v Myrtlu…hledáme Fremie…A najednou ji vidíme
- malá, trochu obtloustlá Vietnamka…:D…Jdeme pro kufry, Fremie se vyptává na
let, jaké to bylo, jestli jsme unavení, hladoví…Anoo hladoví jsme ! J…Venku vedro jako
prase, ale obloha vypadá jako před tornádem, zataženo, dusno, vedro, černo, ani
nevim, jak to popsat…nicméně Fremie nás bere ještě s manželem a malou
roztomilou vietnamečkou do McDonaldu…Jak jinak…:D…Mekáč úplně jiný než u nás, u
pokladny stojí černý, trochu přiteplený mladík s poměrně výrazně vytrhaným
obočím…Není možné si dát pouze hambáče, všechno je tam ve velkém a všude píšou
počet kalorií, na výběr máte pouze podle těch kalorií…:D asi zřejmě normální
menu a nebo extra kalorickou bombu…:D… že by double big menu!? :D…
Vzali jsme si nějaký wrapy, a šup do auta…Fremie nám řekla, že
já a míša budeme bydlet v hotelu a ostatní v apartmánu, říkáme si
proč sakra??!... a nebyly jsme z toho zrovna nadšený…
Nejdříve jsme přijely do apartmánu, pozdravit ostatní a
kouknout se jaký to tam mají…V jednom apartmánu jich bylo devět a měli dvě
ložnice…a jednu koupelnu, co jsme tak vypozorovaly…Většina spala na zemi, v pokoji
byly dvě postele…:D …Byly jsme vyděšený!!! …
Nás Fremie po chvíli vzala ke komplexu, kde budeme pracovat,
a pak do hotelu, kde budeme bydlet, je to asi minutu od komplexu, vidíme na něj
z balkonu…Když nás představila jednomu přičmoudlému člověku a říkala, že
budeme bydlet s nim a jeho ženou, pocity byly všelijaké…Ke všemu jsme
viděli to špatné počasí a později jsme se na internetu dozvěděly, že se na
Myrtle beach valí tropical storm ANDREA a meteorologové varují před silou a
nebezpečím této bouřky…Cool! …Jsme vyděšené!...
Ale hned co jsme vešly do pokoje a koukly jsme na překrásný
výhled na oceán, špatné pocity byly pryč… Máme svůj pokoj, svou televizi, svůj
záchod, svůj balkon s překrásným výhledem, super!! J Nebudeme muset spát s dalšími
pěti lidmi v pokoji 3x3, jako naši čeští kolegové…
Jediné co máme společné se čmoudy je kuchyň a sprcha…Zezačátku
vypadalo, že nebudeme 4 měsíce žít svůj American dream, ale ŽIJEME HO! J Ufff…
Po dlouhé a emočně náročné cestě je čas jí spát…časový posun
nasvědčuje tomu, že jsme nespaly kolem 30 hodin…Ale vůbec nám to nevadí, jsme
tu!!! Jsme v Americe! Zítra nás vyzvedne Fremie manžel a jedeme papírovat,
krása!...:)
Žádné komentáře:
Okomentovat