Další ráno jako
každé jiné…Vstáváme do práce…Kdo by to byl řekl, že v Americe budeme dřít
jako černí…:D…Už se ani necítím unaveně, už necítím nic…:D…
Po včerejší
párty se cítím ale kupodivu opravdu dobře…To bude asi tím, že jsem si
v noci ulevila…Opět…Bahama mama, Pinacolady a podobné drinky, jsou sice
výborné, ale tak sladké, že je z toho člověku akorát pak zle…
A své asi taky
dělá to, když člověk za tři měsíce vypije par plechovek margarit…U nás si rádi
ujíždíme na vodce s red bullem, ale myslím si, že bych si k tej vodce
jen čuchla a byl by konec…J…
No každopádně
fasujeme každá 10 stayu na North toweru, jenže já s mojí Rosou a Míša
s Carol…A to je sakra rozdíl…
Z jednoho
mého stay se stal check out…A jelikož Klaudie ž nemá moc práce jde mi pomoct,
pak tam přichází i Míša, která na nás čeká, abychom šli společně na pauzu…Jenže
v tom tam přiběhne Rosa, kterou jsem celý den neviděla…A ptá se proč je
tam tolik lidí atd…Vysvětluju jí, že to není stay over ale check out a že mi
Klaudie s ním pomáhala…
Rosa vypadá
trochu naštvaně, všechny posílá pryč, zůstávám s ní sama…Mám dalších asi 5
stay verů…Míše a Klaudii zbývali asi 2 a Rosa přesto přiděluje další práci mě…
Už nemůžu,
vysvětluju jí, že prostě nejsem robot, a že chci pracovat, jak nejrychleji
umím, ale někdy mě prostě neposlouchá už tělo…A 12 dní jsme neměli volno…Že mě
je to jedno, ráda si vydělám, ale nevysvětlim to svým rukám, které někdy
přestávají sloužit, jak by měli…Rosa říká, že všechno chápe, ale že ona nemá
ani čas se napít nic…Řešíme potom i jiné budovy a jaký je to rozdíl pracovat
kdekoliv jinde a na North tower…Tam je práce fyzickya hlavně kolikrát i
psychicky nejvíce náročná a přesto člověk musí být nejrychlejší, což pro nás
znamená nejmenší výplata…V Nortu se na půl hodiny nezašijete někam do pokoje,
protože máte tolik práce, že si pomalu ani nesednete anebo strach z toho,
že vás někdo uvidí atd…Rosa se mnou naprosto souhlasí ale říká mi, že ona
s tím nic neudělá, že zase na ní řve paní Wanda do vysílačky atd…No hrůza…
Opouštím
místnost, holky na mě čekají s pizzou, kterou pro nás koupil Ozcan, jdeme
si jí rychle sníst na schody…Sděluji jim, o če jsme se s Rosou
bavili…Nevěřícně kroutí hlavou…Carol se vždy ptá chceš jít pomoci tam a
tam?...A Rosa jen přiděluje…Ale jen mě…:D :D :D…Má mě ráda natolik, až mi to
škodí…
No nic, bez
ručníků jsem dneska celý den, neslyším nic jiného než stěžování od hostů…Už
jsem vám vysvětlovala, jak si na těch ručnících ujíždí…
Dlužím všude
kolem 60 ručníků a už teď vím, že je nemožné je později k hostům dodat…Z
toho vyplývá, že až budou zíra a pozítří check outy, nebudou žádné tipy…Protože
hosti budou naštvaní…Živým důkazem je toho, že když ulízím jeden pokoj asi u 70
ti leté babičky, která se na mě celou dobu culí a je milá…Ale jen co opustím
dveře pokoje a tato milá paní si všimne, že nemá ve svých koupelnách ručníky,
naběhne na mě…S velkou omluvou jí vysvětluji, že ručníky dodáte možná později,
protože prádelny atd…Nenechá mě to ani doříct a začíná křičet z plného
hrdla…Že žádné možná, že jí to nezajímá, má zaplacený jeden z nejdražších
hotelů a že to je nejhorš hotel, když ani nejsme schopni jí dát ručníky…
Snažím se jí
opět vysvětlit, že to není naše chyba, že my ty ručníky nemáme a že jí nechci
říct na 100%, že jí někdo ručníky přinese, protože pak se to tak nestane…A
zítra s velkou pravděpodobností se zase s touto paní setkám a bude to
daleko daleo horší…Paní zase křičí na celou chodbu…Slyší to i houseman, který
paní jen řekl, že ručníky prostě nejsou…
Paní o své
hůlce odchází…Houseman odjíždí výtahem, já vcházím zpět do pokoje, kde mám
rozdělaný další stay over a brečím…Už je toho opravdu příliš…Nejdřív Rosa, teď
tohle…Vím, že má ta paní pravdu, ale prostě já jí pomoct nijak nemůžu…
Po dvou
minutách se uklidním…Peču na to, jsou to jen ručníky, koukám na svůj board, kde
vidím komu mám donést kolik ručníků a je to nemožné…Smiřuji se s tím, že
už tip asi neuvidím…Posledních 8 dní v práci…L
Po své práci
jdu pomoct Dimitarovi, pracujeme asi do půl páté…Houseman přijel s 10 ti
ručníky, no nádhera, nesu je nejvíce rozzlobené paní v budově, i když jich
tam máme samozřejmě víc…:D…Paní je stále naštvaná…Znovu se omlouvám, ale není
to nic platné…
Na konci práce,
kdy jsme s Dimitarem zase poslední…Rosa mě objímá, hrozně mi děkuje a už
se se mnou loučí se slovy, že se uvidíme zítra a ať si pořádně odpočinu, že
budou dva nejnáročnější dny vůbec…Jasný, ale jen pro North tower zase…:D…
Přicházíme domů
s Míšou na stejně, která pomáhala s Klaudií Carol, ale to je úplně
jiný kafe, to je takové přáteské šudláníčko…:D…
Usedáme
k počítači, večer vyrážíme na BASEBALL…na místní Myrtle beach, kde si
říkají PELICANS!...:)
Ohhhhh, to bude
skvělé, kupujeme lístky přes internet…J
Stavíme se
v bance, jedeme autobusem a jelikož jsme všichni hladoví, jdeme na
benzínu, kde si dáváme hot dog a ledový čaj!...
Přicházíme na
stadion, no to je NÁDHERA…Určitě nejsme na jednom z největších
baseballových stadiónů, ale je to skvělé…Přesně jako v televizi, všude jsou
maskoti, všude hromada stánků s jídlem…!!!
Necháváme ani
minutu, jdeme pro nachos se sýrovou omáčkou…Takovej kotel omáčky jsem nikdy
neviděla…A tak levné…:D…V nabídce je dalších milion hamburgerů, pizzy,
popcorny, cukrové vaty, zmrzliny…:D…
Snažím se Ozcanovi
přiblížit pravidla baseball, na která jsem si tak nějak vzpomněla…:D…
Na samém
začátku nesmí chybět samozřejmě americká hymna, při které všichni stojí a drží
se na srdce…J…Hymna
je zpívaná pěkně na živo…J…
Stadion je
zaplněný, všichni jí, baví se, od malých dětí, starších i ty nejstarší…:D…
V průběhu
hry, maskoti rozhazují nějaké dárky, možná jídlo, nevíme…:D…
Kolem stadionu
pobíhá kdosi s krabicí od pizzy, lidé jásají, pískají, ukazují na sebe,
řvou jako pominutí…A pak mladík s pizzou, předává pizzu jednomu pánovi na
tribuně…:D Ostatní jsou sice smutní, že pizzu nedostali oni, ale i tak
zatleskají výherci…:D
Vlastně Amící
tleskají i protihráči, když se mu povede nějaký opravdu pěkný odpal…:D
Jsou opravdu
jiní, to, co se řve u nás na fotbalech, kor na takových těch pralesních ligách
na spoluhráče, je nepublikovatelné…
Tady si to lidi
chodí užívat, to, že můžou být spolu, že se dobře najedí a že se budou prostě
dobře bavit…J…A
to se mi tááááák líbí…A pak se mi taky líbí, že kromě jednoho Pelikánského hráče,
nevídím ani jednoho černocha…Ty si asi neužívají takový to typický americký
easy life…:D
Hra bude trvat
asi 4 hodiny, bohužel my jsme ale zase vázaní autobusem, takže musíme odejít
dříve…L…
Cestou na
autobus míša nachází basebbolový míček, který byl odpálen kamsi za
stadion…Jéééé ta se máááá!!!!!....Ozcan nachází hned po ní nějaký zelený
tenisák…:D Ten evím odkud tam přiletěl…:D
Nedá mi to,
běžím do trávy za stadion, hledám….hledám…hrozně ho chci
taky….jéééééééééééééééééééééé….mám ho!!!!!!...Jsem tak šťastná!...:D :D…Křičím
radostí jak na lesy...:D Ještě jeden prosím pro Ozcana…Hledáme…a nic…jediné co
vidíme, jak nám ujíždí autobus…:D
Takže máme před
sebou dlouhou cestu jako prase…Třeba stihneme autobus, který pojedem po Ocean
Bulvar…Na Ocean Bulvar, v centru města potkáváme Ozcanovo šéfa, který má
druhou práci v resortu luxusních hotelů a stará se o údržbu bazénu…Vlastně
nic nedělá…:D…Pořád Ozcanovi říká, ať se tam přijedeme vykoupat, že je jsou tam
luxusní vnitřní a vnější bazény…Nabídky určitě jednou využijeme…J…Rustam žije v Americe
už něco kolem 5 let…Takže tu má hrozně známých a hned nám nabízí, ať přijedem
příští rok, že by pro nás sehnal daleko lepší práce něž máme teď…Hmmmmmm…Taková
známost se vždycky hodí…J
No nic, ujíždí
nám i druhý autobus, který pro dnešek změnil trasu…:D…Svělé…Jdeme pěšky…Ušli
jsme asi 30 Avenue a ne že bychom už nemohli, ale musíme myslet na zítra, protože
bude v práci busy day, tak abychom se mohli vůbec hýbat…:D
Když máme před
sebou ještě asi 20 Avenue, čekáme na autobus…Protože už prostě nemůžeme…:D…
Ufffff, jsme
doma…Konečně…
Zapínám
počítač, ale ten mě dneska nějak neposlouchá, takže psaní všech těch zážitků na
blog, jsem musela odložit…
Ale ten
baseball byl fakt SKVĚLEEEEEEEJ!...Tej atmosféře, kterou Američani dokáží
vytvořit je neuvěřitelná…Všichni vypadají tak šťastně, baví se…
EASY
LIFE!!!!...:)
