Takže…V první
řadě bych se chtěla omluvit, že jsme se neozvali tak dlouho, ale bohužel
nastaly nějaké události, se kterými jsme moc nepočítali…
Kde začít…
I když je to
týden zpátky, je hrozně těžký pro mě o tom psát, mluvit, cokoliv…Ale i takový
je život, takže hlavu vzhůru…
Ráno 16. září
opouštíme hotel v Miami, natěšení na náší plavbu na lodi, jako malí
děti…Náladu nám kazí fakt, že nevíme místo přístavu, kde se máme nalodit, nejde
nám udělat na internetu check in a Salih nás dneska opouští a letí domů…Jelikož
podmínkou pro Crouise Carribean je to, že člověk, kterému je méně než 21 ( což
salimu je) smí cestovat jen za přítomnosti osob starších 25 let ( a to my
nejsme)…To se bohužel nedá nic dělat…Salih stejně už musí do školy…J…
No nic, snažíme
se dovolat do společnosti Carnival, aby nám podal nějaké informace…To se nám
ale podaří až na miliontý pokus, kdy v dešti musíme hledat v Miami
telefon, který funguje, nakonec nás zachránila naše recepce hotelu, kde telefon
fungoval až na potřetí…Ufff dostáváme informace o přístavu, času, terminalu,
všechno potřebné…Můžeme vyrazit…
Nejdříve jedeme
autobusem na transfer, kde musíme opustit Saliho, nikdy mi nikoho nebylo tak
líto, jako v této chvíli jeho…Letadlo mu letí až za 7 hodin a prostě museli
byste znát Saliho, hrozně hodný kluk, který je silně citově založený a když se
s námi loučí, má slzy v očích a my vlastně taky…L…Nesnáším loučení…Salih
nám mává do poslední chvíle…
Všichni jsme si
ale na jednu stranu oddychli, protože to špatné máme za sebou, teď už jen zbývá
vzít si taxíka, a naše šestidenní plavba na luxusní lodi může začít…Taxíka
chytíme přímo na silnici, jako to bývá zvykem v amerických
filmech…Yeeeees…
Yeeeessss….Jsme
v přístavu…Nikdy jsme neviděla na vlastní oči nic většího, jako je loď
CARNIVAL VICTORY!...Ouuuuuuu vidíme tobogán….To bude skvělé, opravdu to
nejlepší z našeho měsíčního cestování, jsme si tím naprosto jistá!...
Venku na nás už
čeká připravené pití a my máme připravené pasy a naše potvrzení zájezdu
v rukou…Jsme tak nadšení…Na tento moment jsme se těšili od té doby, co
jsme vůbec objevili webové stránky společnosti Carnival…No pěknou reklamu jim
tady dělám…
Takže…Stojíme
v řadě, před námi je asi několik set lidí…Nedokážu to množství odhadnou…A
někteří z nich mají s sebou balené vody…Začínáme být vyděšení, že na
lodi nebude nic zdarma a budeme si muset všechno platit a přijdeme na buben…No
takové ty české úvahy…Ale víte co, přece jenom zájezd do Karibiku a na Bahamy
za 250 dolarů, 6 dní all inclusive, člověk musí mít trochu obavy…
Když na nás
přišla řada a my stojíme u paní, která hledá v nekonečném seznamu naše
jména, jsme zase trochu vyděšení, že nás nikde nenajde a my nikam
nepojedeme…Uffff, všechny jména našli a vše se zdá v pořádku, ty balvany,
co z nás spadly, jste museli slyšet i vy v ČR…J…
Procházíme
dokonce i bezpečnostní zónou, kde vyhazujeme akorát vodu, kterou nám
s sebou nepovolili a vlastně odhazujeme i naše kufry, které jedou přímo na
palubu!!!…
V přístavu
jsme asi 3 hodiny předem, takže máme hodně času…Paní nás posílá na další
kontrolu…Sakra, to je bezpečnosti…Přicházíme k okýnku konečně na check
in…KONEČNĚ!...
Paní u okýnka
povídá něco španělsky, ostatně jako většina lidí v Miami…Kouká do našich
pasů, žádá nás o naše víza J 1…Hledá něco v počítači…
Po chvíli se
nás ptá, jestli máme hotovou ESTA registraci ( to je registrace, kterou my
potřebujeme pro vycestování z USA, aby nás zase pustili zpátky a
nedeportovali…Tato registrace stála 13 dolarů a dělali jsme ji po internetu,
s výjimkou Ozcana, protože Turecko není v tomto programu a není pro
ně možné bez víz vycestovat kamkoliv…Ale Ozcanovo agentura o ničem zvláštním
nevěděla, a víza přece jenom máme všichni, takže jsme v pohodě…
Paní tuto
situac vysvětlujeme, ta nás uklidňuje, že vše bude v pořádku, ať se jen
chvíli jdeme posadit na stranu, že za námi přijde supervisor a že něco jen
potřebují překontrolovat…
Usedáme mimo
ostatní cestující, jako někde na hambě…
Sedíme, sedíme,
čas utíká…Po několika minutách, možná půl hodině, ani nevím, přichází černá
mladá paní….Ptá se nás něco kolem víz a že vlastně nejsou platné…Ale naše
agentury nám jasně řekl, že po práci máme ještě měsíc platná víza jen na
cestování, tak kde je problém…
No a nejsme
jediní…Na hambu přichází i jiní studenti programů J1 – Češi, Slováci…
Supervisorka
opět míří k nám, jsme napnutí jak struny, ani nedýchám…Skoro se klepu, mám
hrozně divný pocit a vím, že když mám tento pocit, není něco v pořádku…
S klidem
v očích a s úsměvem na rtech nám tato paní oznamuje, že Ozcan nikam
nepojede…Jenže tuto informaci nám sdělila mezi jinými oznamovacími větami,
takže pořád nechápeme, co se vlastně děje…Mluví už jen s námi, ne
s Ozcanem…Ale i kdyby jste mě teď zabili, tak nevím, co říkala…A pořád si
jen v hlavě přemítám větu : He will not go anywhere…
Ne, to nemůže
být pravda…Sedíme, koukáme…Paní začala
vysvětlovat, že potřebuje pro opuštění státu extra viza, o kterých
samozřejmě není nikde ani zmíňka…Ne to, nemůže být pravda…Naše kufry jsou na
lodi, všechno jsme zaplatili, všechno je v pořádku, opustili jsme hotel,
nemáme kde spát, nemáme kde být, dalších 6 dní v Miami, co budeme
dělat…Jediná věta, co ze mě vypadne je, že bez něj ale nejedeme ani my…Okay,
paní nám bez problémů dává papíry k vyplnění o našich zavazadlech, co máme
na lodi, jak vypadaly, aby bylo pro ně snadnější nám je najít…A zase odchází…
To je snad zlý
sen, nemůžu popadnout dech, srdce mi buší jako nikdy…Když se podívám do prava
na Ozcana, vidím jen prázdný pohled, který říká, jak moc je mu to líto a jak
moc nesnáší Turecko za to, jak ho ve všem omezuje…Když se kouknu doleva vidím
úplně stejný pohled v Míši očích, smutný, naštvaný, bezmocný…A úplně
stejně se cítím já…Cítím se tak zle…Nemůžu tu nechat Ozcana, nemůžu ale udělat
Míše to, že neuvidí Bahamy…A je mi jasné, že sama jet nemůže…
každopádně už
nám hledají kufry, takže je rozhodnuto…Takové věci, co mi šrotujou
v hlavě…Jak se zachovat, co udělat, nevím…A nejhorší je, že cítím
zodpovědnost, že vše záleželo na mě a já rozhodla…Za všechny…Teda za mě a
Míšu…A je mi zle…Slzy mi začínají stékat po tváři a já nevím proč…tak hrozně
jsem se těšila, ale to úplně všichni…Ozcan nemluví, myslím si, že je mu daleko
hůř než mě, protože jeho nepustili, a my zůstáváme…
Ale zůstat
s ním je podle mě správná věc…Na druhou stranu myslím na svého bráchu,
mamku, co mi asi řeknou na to, že jsem seděla v přístavu, před
nejúžasnější lodí, která vyplouvala na Bahamy, já měla vše zaplacené, poctivě
vydělané a nenastoupila jsem…Ty to nikdy nepochopí…L…
se slzami
v očích se informuji na to, jestli nám vrátí peníze, protože dalších 6 dní
v Miami, bez hotelu a všeho, znamenají pro nás další náklady…Upřímně nám
bylo řečeno, že nejspíš ne…Že bychom jedině museli mít veliké štěstí na osobu,
která bude sedět u telefonu…Že pro tohle nemají žádná pravidla, nic…
Peníze budou,
my nebudem…Nějak se utěšit musíme…Na Míšu se nemůžu podívat…A jediné na co
myslím, že mi nikdy neodpustí to, že jsme nejeli, možná bez Ozcana…Hned
v zápětí ale myslím na to, že ho tu nemůžeme nechat samotného, bez hotelu,
bez ničeho…S těmito pocity sedím celé dvě hodiny…Naše kufry stále hledají…
Mé slzy, které
stékaly po tváři, začínají vyloženě stříkat..já vím, není to žádná katastrofa,
přece jen asi budu mít ještě šanci se sem dostat…Ale je hrozné vidět Ozcana,
jak je mu hrozně zle, a lidi, kteří nastupují na palubu…Nepřeju si nic jiného,
jen ať už najdou naše kufry a my můžeme odjet z tohodle místa…Nikdy mi asi
takhle nebylo…Jako ukázka ze špatného filmu…
Je přesně
15:50…Loď odplouvá za 10 minut…Všichni už jsou na palubě…
Ozcan se
najednou zvedá a říká, že musíme jet…Že prostě musíme, že by si to nikdy
neodpustil a že se hrozně omlouvá, že je to jeho chyba…Že mě nemůže vidět
takhle smutnou a že ať jedem, on to bez nás přežije a v sobotu nás tady
vyzvedne…
Si se úplně
zbláznil, ne?...Nemůžeme jet bez tebe…Ne!...Ozcan mě tahá za ruku, ne tahá,
přímo mě rve, ať jdeme…Držím se židle, jak to jen jde, ale Ozcan je přece jen
silnější…Nooo please Ozcan, we cant leave you here alone, I dont wanna
that…Ozcan je ale neodbytný a Míše v očích vysvitla naděje…Ani nevím, jak
rychle se to seběhlo, jen vím, že nemůžu popadnout dech a najednou kolem nás
stojí supervisorka a jiná, Míša zapíná můj počítač a dohledává se naše Esta
registrace s tím, že pojedeme samy…Ozcan mi říká, že pojede do Orlanda, že
tam má kamaráda a ať se o něj nebojíme, všechno bude v pohodě, že to je
jen 6 dní…6 dní…Začínám uvažovat trochi racionálně…Ozcan, jak ho znám, se o
sebe postará, a Míša uvidí své vysněné Bahamy…Musíme jet…Opravdu musíme…
Přece nemůže
Míša přijet domů a říct, mami, tati, zaplatila jsem si zájezd luxusní lodí na
Bahamy, ale nejela jsem kvůli Danuš a Ozcanovi…Být opravdu jen na mě, tak
nejedu…Ale musím myslet na všechny, všechno…Takže jedem…!..
Za 5 minut
odplouvá loď…Vůbec nevím, co se děje, jsem trochu v šoku…Ale ještě se
stihnu optat na Ozcanvo kufr, že mu ho musí dát a ty naše nalodit…Jenže
informace, která přichází, mi vžene zase slzy do očích…Všechny kufry jsou na
palubě, nemůžeme je vylodit, takže Ozcan zůstává bez kufru…
Ve kterém má
všechno, ale opravdu všechno…A na sobě má jen dlouhé kalhoty, tenisky, mikinu…A
v Miami, kde je většinou horko, v tom nemůže přece být…A tolik peněz
na rozhazování taky nemáme, musíme myslet na New York…
Ne, nemůžeme ho
tady nechat bez kurfu Míšo, prosím…L…Míša
koukám, Ozcan mě ujišťuje, že všechno bude v pohodě, že nic
nepotřebuje…Jenže nemá nabíječku na telefon, nemá noťas, nemá vůbec nic…To
nejde…Lovím ve svém batohu, nacházím nabíječku, nabíječku na notas…
Dávám mu vše,
co mám…Vše potřebné…Nevím, co bude dělat, stejně jako to neví on a slova, že
všechno bude v pohodě, že nic nepotřebuje, že bude jen spát na hotelu a
počká na nás, mě moc neuklidňují…Ale jak teď z toho vycouvat…Papíry pro
nás jsou připravené, už jen zbývá počkat na karty od kajuty, loď čeká jen na
nás…Jsem úplně ale úplně v prdeli…Pořád myslím na to, že nejen, že
opouštíme Ozcana, ale bude bez hotelu, bez věcí, bez všeho…Tohle si taky nikdy
neodpustim…Nikdy…Protože vím, že on by nám tohle nikdy neudělal…L…
Takže
jedeme…Jsme poslední…Loučíme se s Ozcanem v obětí, místní zaměstnanci
na tuto scénu jen přihlížejí, skoro brečí…
Vcházíme na
palubu lodi, nejtěžší okamžik, ale vím, že to bude dobré…musí…
Loď vyplouvá a
Ozcan zůstal sám v Miami…bez věcí, bez všeho…První den na lodi si ani já
ani Míša neužíváme, prostě to nejde…A náladu nám určitě nezlepšilo to, že jsme
zjistili, že internet je placený, nechutně drahý, telefony nefungují, jsme
opravdu odřízlé od světa…A nevím, proč se pořád cítím tak zle…Ale Míša na tom
není určitě o nic lépe…
Ale vás asi
zajímá víc loď….jedním slovem LUXUS, nikdy jsem neviděla nic hezčího a je to hodně na bázi
titaniku…Nádhera nádhera…
Nechybí golfové
hřiště, posilovna, divadlo, bazény, vířivky…ale to nejhlavnější JÍDLO…
Hned večer se
připojujeme na internet, drahý jako prase, dáváme echa domů, že jsme
v pohodě…Ale že se asi týden neozveme, protože jsme trochu odřízlí…A jen
doufáme, že Ozcan bude opravdu v pohodě…Jen co vím, tak že první noc bude spát na
letišti, protože se vrátil za Salim, když ho s námi nepustili a budou
spolu trávit večer, pak Sali odletí a Ozcan přespí na letišti a ráno se
uvidí…Má ale můj počítač, takže snad mu to usnadní hledání a trochu zabaví na 6
dní…Přece jen v Miami je draho, ne úplně bezpečno a když je člověk sám,
kor v Americe, necítí se úplně ve své kůži…
A už víc na
první den na lodi vzpomínat nechci…
Další dny byly
lepší, o hodně lepší…Udělala jsem snad správnou věc…Jsme na lodi, na
nejluxusnější lodi, o které se nám vždy mohlo jen zdát…A že je život
nespravedlivej, to už víme dávno…Takže si to musíme maximálně užít i za Ozcana
a sníst jim tady všechno to jídlo, to skvělé jídlo…Nikdy jsem nejedla nic
neplšího, nic kvalitnějšího…Nejhorší je, že člověk se úplně přežere, nemůže se
an hýbat, ale když vidí tu nádheru, ty skvělé dorty, ovoce, pizzy, masa,
Burgry, tousty, chce víc a víc…Ale tělo prostě už nepříjímá…
Celkově naše
cesta trvala 6 dní…Navštívili jsme 3 ostrovy a bohužel nemůžu tady psát víc,
protože bych potřebovala asi 10.000 stránek…A opravdu nemáme moc času….:(
Teď sedím na
hotelu zpět v Miami, jsme všichni
spolu, já, Míša, Ozcan a jsme rádi, že jsme spolu…Koukali jsme na fotky, videa
z Baham…A vzpomínáme jaké to tam bylo…Jedním slovem úžasné!
A opravdu
škoda, že se nám muselo přihodit to, že jsme museli jednoho nechat
v Miami, protože kdyby se to nestalo, tak jsem si jistá, že by to bylo to
nejlepší, co jsme v USA zažili…Na podrobnosti si budeme muset počkat 10
dní, kdy nás máte doma…
Jediné, co vám
prozradím, nikdy….nikdy už neuvidím krásnější pláž a moře…Ten pohled a pocit,
kdy ležím na tak jemném písečku a koukám na Bahamské a Karibské ostrovy, se
nikdy ničemu nevyrovná…Všem doporučuji BAHAMY!!!!...:)…
A už mám další
velký sen, jet na tuto plavbu s mým bráchou a Luckou…Protože vím, že
brácha by si maximálně užil to jídlo…!...A Lucka by ocenila určitě i ty
pláže…:D…
Fotky, videa,
všechno máme…takže se těšte….:)
Teď už musím
jít ale spát, ráno odlétáme do NY!!!!!! Jou jou joooouuuuu….!
