THIS IS THE END!...

Musím to udělat...Musím se rozloučit, jak s tímto blogem, tak s vámi všemi, kteří jste ho četli a já si toho nesmírně vážím...opravdu...
Podpořili jste mě, podpořili jste tento blog, který se stal vítězem ze všech...:)...Ale o výhru vůbec nejde...
Tento blog pro mě má hodnotu, opravdovou hodnotu, je plný emocí, plný zážitků...Plný mě samotné...
4 měsíce chvil, na které v životě nezapomenu...A nikdy nebudu litovat, že přišel ten den, kdy jsem seděla ve směnárně, byla mi zima, byla jsem smutná a nevěděla jsem, co udělat, co změnit, abych se cítila líp...Tak samozřejmě se nepovažuji za zkrachovalou existenci, kterých máme na můstku plné metro, ale něco mi prostě scházelo...A na můstku jsem na to přišla...Potřebuju pryč...daleko a na dlouho...zrovna ten den, jsem přijela do Prahy z Budějovic, takže jsem jela s pěkně nabaleným kufrem a když jsem ho tak táhla za sebou, dělalo mi to dobře...Vozit kufr a myslet si, že někam jedu...Dalším faktorem bylo asi to, že to bylo pár dní na to, co jsem se vrátila z Turecka a všichni co mě znáte víte, že návraty domů moc nemusím...
Otevřela jsem webové stránky a projížděla, co by bylo asi tak nejlepší...Ale pak jsem si řekla: Sakra, od malička sníš o tom podívat se do USA!...Co k tomu potřebuju? Peníze, potvrzení o studiu...nic víc...No a samozřejmě odvahu...Důležité je se hlavně se nebát a nepo....se z toho...:)...
V tu chvíli jsem začala být nadšená, četla jsem více a více informací...Byla jsem skoro dojata...Tak moc si přeju tam jet, tak mooooc! ....
V tu chvíli mi přišla zrovna zpráva na facebook a nebyl to nikdo jiný, než Míša...s nadšením oznamuji své kamarádce, že už tady na to peču a pojedu pryč....do USA, na 4 měsíce...!...Reakce byla asi taková: No to si děláš srandu ne? To já jedu v tom případě taky, vždycky jsem tam chtěla, ale neměla jsem s kym...No a bylo to...Byla ruka v rukávu, jak by řekl můj bambulatej brácha...:)...Vidím to jako dneska, byl listopad, možná začátek prosince a já se nemohla dočkat, až půjdu do agentury a všechno se dozvim...:)...
Škola, práce, škola, práce, zkoušky, a neskutečně moc zařizování skrz USA...plynuly měsíce a s každou splněnou povinností jsme našemu snu byly blíž a blíž...Pořád jsem si ale neuvědomovala, že to je fakt!...Přišlo mi to moc skvělý na to, aby to byla pravda...
Nikdy jsem nezažila takovej shon a stres, jako celých 6 měsíců před odletem...6 měsíců očekávání, strachu, že se něco pos.... a my neodletíme...Do teď vzpomínám na jeden okamžik, na který asi nikdy v životě nezapomenu...Míša byla na cestě do prahy, protože nás čekal video skype s naší "snad" budoucí zaměstnavatelkyní...člověk byl nervózní jako prase, protože s miliony pozic, které agentura nabízela, jsme si vysnili místo MYRTLE BEACH...každý den jsem se koukala na fotky a přála si, ať jedeme zrovna tam...Sedím na posteli, připravuji se možná na osudový pohovor...Když mi zazvonil mobil...Hm asi mi píše Míša....Když jsem ale otevřela zprávu, nemohla jsem tomu uvěřit! " Dobrý den slečno Tomanová, zaměstnavatel z Myrtle Beach si vás vybral na základě vašeho introducing videa, proto se ptáme, přijímáte pozici v Myrtle Beach - Jižní Karolině?"....Paně bože, je to tam!!!...Volám Míše, radostí nemůžu ani skoro mluvit...Nikdy, opravdu nikdy jsem neměla takovou radost, jako v tento okamžik...A přesně v tento okamžik se na display mého mobilu ocitla i slza, kterou jsem rychle otřela a odepsala jsem něco ve smyslu, mockrát děkujeme, přijímáme a už se nemůžeme dočkat...:D...No hroznej blábol...:D...

A nakonec jsme i odletěly!...:)...Teď následuje dlouhá pauza, asi těch 115 stránek blogu...:)...Kde jste si jistě všichni přečetli, co kde jak...:)...

Ale chtěla bych vám říct něco o mém návratu...Je to měsíc, co jsem zpátky doma...
První den doma byl dobrý, takový jiný...Já jsem byla jiná...Nabitá energií, pozitivní...Ano většina z vás mě znají jako stále pozitivní, ale tohle bylo jiné...Asi tak jako v Americe...Kdybych v ten den potkala nějakýho hnusnýho bezďáka, určitě bych se s nim dala do řeči a asi bych si chtěla vyslechnou jeho příběh, jak se mohl dostat do takového srabu...Další změnu jsem pocítila, že jsem se na všechny smála jak měsíček na hnoji....na cizí lidi, na lidi v trolejbuse, na paní u kasy, v lékárně, všude...Ale ani jednou mi úsměvy nebyly oplaceny, takže jsem si přišla jako mimoň...A rychle jsem s tím přestala, přesněji řečeno asi po dvou dnech...
Sem tam jsem na někoho mluvila anglicky...:D...A vůbec jsem si to neuvědomila...A občas jsem svého kamaráda oslovila Ozci...Ale to pořád bylo humorné a dobré...
Horší stránka věci byla ta, že jsem vůbec nemohla spát...a jíst...Spát z důvodu časového posunu a jíst z důvodu nechuti...Jídla, která bych předtím zbaštila a ani bych nemrkla, mi najednou přijdou bez chuti a nedobré...Ale jíst něco musím, takže jsem to někdy i přes moc snědla...Ale většinou to šlo tak do 30 minut ven...Jakou cestou se mě neptejte...:)...
Poprvé na jídle jsem si pochutnala asi až po 14 dnech, možná déle, kdy mi mamka udělala vepřo knedlo zelo a to bylo fakt super!...Teď jím asi tak, jako jsem jedla před Amerikou ale vůbec mi to nechutná...Asi jsem přišla o všechny chuťové buňky, všechny mi je vzal ten skvělý roztavený sýr na pizze, který přísahám, že do teď cítím..Cítím tu chuť pizzy z pizza HUT!...Ale snažím se na to píše nemyslet...Jinak mě to zabije...
Zima, jak se mám vůbec vyjadřovat k zimě...4 měsíce se pohybujete na rozpálených plážích, skrz slunce pořádně ni nevidíte, když nemáte boty, musíte utíkat, co vám nohy stačí, nijak se můžete taky ocitnout na oddělení popálenin...
Takže teď když jedu z práce, mám na sobě zimní bundu, a někdy je mi do breku a říkám si, jak to tady asi zvládnu...Ale vím, že zvládnu, musím...A asi je to blbé, ale povzbuzuje mě to, že vím, že tady nebudu navždycky...
A zase se chovám jak Čech, pořád si stěžuju! ...:D...
Ale člověk by jsi měl jít za tím, co ho děla šťastnýho, ne?...:)...No jako já vlastně šťastná jsem a stačí mi k tomu vzít 726 dolarů naplno a oči mi svítí, jak když jsem poprvé uviděla Times Square...:)
Teď vážně...tento blog je u konce, a doufám, že jste si opravdu početli a že vás to bavilo...Já se těším až si to za pár let otevřu a vím, že se budu šíleně smát...No jo, i taková byla někdy Danuš...ale asi navždycky zůstane bláznivou...Takže si mě užijte, dokud mě tu ještě máte...
Ale i v Americe, z takové dálky, jsem se utvrdila, kdo jsou moji praví přátele a kdo za mnou opravdu stojí, kdo podporuje mé šílenosti, kdo poslouchá, jak si pořád stěžuju, kdo se směje mým hloupím vtipům a kdo mě má opravdu rád!...:)...Takže Vám patří moje obrovské díky...A věřte nebo ne, sice jsem se tady 4 měsíce dost vychloubala, kde jsem, co dělám, co jím...Ale bylo nespočetně okamžiků, co jsem si přála, aby jste tam byli se mnou, aby jste viděli a zažili to, co já...se mnou...:)
Protože nikdy to nepůjde dostatečně vylíčit slovama, ani fotkama...To se prostě musí ZAŽÍT!...


P:S: MÍŠO, jsi nejskvělejší na světě a tobě patří moje největší DÍKY...Myslím si, že všechno jsme to zvládly, jak se sluší a patří...! :))...Akorát mě mrzí, že jsme se těma pizzama a burgrama neládovaly ještě víc!...:P...

118. den - 01/10/2013: HOW CAN WE SAY GOODBYE? :(

A poslední den je tu…nevíme, co dřív, chceme toho ještě tolik stihnout…Míša narvala všechno do svého jednoho velkého kufru, takže nebudeme muset platit 100 dolarů…Ale bude tu muset nechat svůj nový kufr, který koupila asi za 25 dolarů…Tak jsem se rozhodla, že si ho od ní koupím a nechám tu já svůj starý…A všichni budou spokojení…J…Dobalujeme, dyž v tom nám Ozcan se strachem v očích oznamuje, že nemá své vizum…že ho nechal asi v hotelu, ve kterém jsme byli v New Yorku první den…A pak jsme byli na tour, kde jsme víza samozřejmě nepotřebovali…Tak si na to vzpomněl až dneska…Po týdnu…Co teď? …Jako Turek by asi mohl mít značné problémy v Paříži, kde přesedá na letadlo do Istanbulu…Musíme se vydat do předešlého hotelu, nedá se nic dělat…Ale s Míšou jako pokojské víme, že možná všechny Ozcanovo dokumenty budou už dávno někde v trashi…

Opouštíme pokoj, a hledáme taxi…Náš předešlý hotel je jen 7 minut autem od toho našeho teď…

Chytáme taxi, který nám říká, že nás tam vezme za 15 dolarů, což je tedy dost nechutná částka, snažíme se smlouvat, ale nedá se svítit, jedeme s ním…Anglicky umíme všichni asi o 300 procent víc, než on, třikrát se nás ptá na číselné označení ulice…Ach jo, na koho jsme to zase narazili!...

Jedeme, ale najednou z ničeho nic zastavujeme u kraje silnice…Náš řidič neví, kam jede…třikrát mu opakujeme, kam chceme a že to je jen kousek…Vůbec nám nerozumí, jen pořád někam volá a mluví asi Indicky…:D…Jako asi všichni ostatní tady…Šílený…Po 5 minutách vystupujeme a oznamujeme řidiči, že na to nemáme čas…Poděkujeme a vydáváme se samy a pěšky…

Jenže v Americe všechno vypadá, jako kousek, ale kousek to není...Nemáme moc času, takže chytáme dalšího taxíka, ten už ví kam jet a udělá nám super cenu 35 dolarů, s tím, že nás vezme i zpátky…Super cena to není, ale co máme dělat…Musíme jet…

Jedeme, přijíždíme k hotelu, taxík na náš čeká před…Jdeme na recepci, oznamujeme recepční náš problém, ta zvedá telefon a někam volá…A samozřejmě mluví španělsky…:D…

Takže vůbec nevíme, co se děje…Pokládá telefon a říká nám, ano, vaše věci právě někdo nese dolů, chvilku vydržte…Nikdy jsme snad nepocítili větší úlevu, jako právě teď…Jsme šťastní jako blechy…Dneska to bude dobrý den…J

Vracíme se zpět na hotel, dobalujeme věci a vydáváme se do města, dokoupit ještě pár drobností…Úplně jsem vynechala to, že jsme ráno byli na výborné snídani v hotelu, která je samozřejmě v ceně a nabrali jsme si tam vše, co se do nás vešlo a to, co se nevešlo, šlo s námi na pokoj…:D

Takže jsme v centru, všichni máme kufry narvané k prasknutí, takže trochu nepraktické, ale jsme na to tři, takže pohoda…J

Po nákupech jdeme na poslední společní oběd…do Pizza HUT…pěkně se rozloučit…protože Ozcan odlétá z jiného letiště než my…A o dvě hodiny později…

Poslední oběd jsme si vychutnali, tak jak je u nás zvykem…Teď už přijde na řadu to nepříjemné…Budeme muset s Míšou na letiště, už je čas…abychom vše stihli, musíme vlakem a pak ještě autobusem, a čas neskutečně utíká…jsme trochu ve stresu…Ozcan nás jde doprovodit, snaží se s Míšou koupit lístky na vlak, ale nějak blbne stroj, takže nám vlak ujíždí…Ach jo…Pecháček opravdu…

Čekáme na další, který naštěstí jede za pár minut, ale stejně začínáme být trochu pod tlakem…Čas tu utíká rychleji, než by měl…:D…

Poslední rozloučení, Ozcan má slzy v očích, poslední obětí…A už nastupujeme s Míšou do vlaku…Poslední zamávání…A je to…konec…

Sedíme ve vlaku, jenže hned po jedné stanici, se náš vlak změní na jiný vlak, takže na poslední chvíli z něj vyskakujeme a hledáme náš vlak, který nás má dopravit na JOURNAL SQUARE…

Ten jsme taky úspěšně našli, ale kvůli mírným komplikacím, jak jsou tyto, ztrácíme čas…Přijíždíme na Journal square, kde ale musíme přesednout ještě na jeden vlak, hned při výstupu se nás jeden ptá, zda potřebujeme pomoct, oznamuji mu, kam jedeme a on nám ukazuje vlak na druhé straně, že tím musíme jet…Poděkujeme a rveme neskutečně těžké kufry do schodů…Jsme celé mokré, ale když jsme na druhé straně vidíme, jak ze strany, kde jsme byli předtím vyjíždí nás vlak, který potřebujeme, abychom se dostali na autobusovou zastávku, kde jede náš autobus na letiště…Pán se nám sice sám nabídl, ale že nás poslal úplně blbě, to asi nevěděl…:D...

No nic, vracíme se tam, kde jsme předtím byli a tentokrát naše kufry rveme ze schodů…V tom se nám ale nabídnou dva páni a berou mi oba dva kufry…Jsou opravdu hodní…

Tak a jedeme konečně správným směrem…Vystupujeme na NEWARKU, kde hledáme autobus 62, který nás odveze na letiště…Vycházíme na nádraží z jiné strany, než ze strany, kterou už dobře známe, jsme trochu zmatené, proto se vracíme zpět a ptáme se na informacích, tam nás pán ochotně navede správnou cestou…Ale zase ztrácíme nějaké minuty…Fakt v pytli…

Nasedáme na autobus 62, směr letiště, dokonce to staví  na terminálu B, který potřebujeme…Super…Všechno bude okay!...

Přijíždíme na termínál B a doslova utíkáme, do odletu nám zbývá 50 minut…Ale poslední nejsme, tak je to dobrý…J…

Stojíme v řadě a když přijde řada na nás, paní se nás ptá jestli letíme do Paříže?...Ne do Paříže neletíme, do Amsterdamu a pak do Prahy…Paní nám dá ale odpověď, kterou jsme slyšet nechtěli…Zmeškali jste váš let, takže máte dvě možnosti, letět do Paříže, pak do Prahy, nebo jet na letiště JFK (kde je Ozcan, ale je to úplně v prdeli na druhé straně New Yorku) anebo můžeme počkat do zítra na další let…

V tu chvíli by se v nás krve nedořezali…Říkáme paní, že ale letadlo odlétá až za 50 minut…A ona, že už je let uzavřený, že jsme přijeli pozdě a co teda budeme dělat?...

Snažíme se získat více informací o letu přes Paříž…Letadlo odlétá o hodinu déle, než to naše a v Praze budeme jen o 30 minut později, než jsme měli být…

Okay, to bereme…Takže letíme do Paříže…Že nám poslední den uletí letadlo, to bychom opravdu nečekali…Ale nakonec spát na letišti nebudeme, takže je to dobré…A další výhodou  je to, že let je taky o něco kratší, takže nebudeme mít tak přesezené zadky a třetí výhodou, Ozcan přesedá taky v Paříži, takže ho možná ještě uvidíme…Ten by koukal, jak pero z gauče si myslím…:D…

Takže teď sedíme v letadle, máme tu super filmy, tentokrát naše obrazovky naplno fungují, takže si něco pustíme, možná zahrajeme nějaké hry, pěkně si narveme pupky a pak asi zkusíme usnout…J Abychom přiletěli do Prahy svěží…A aby nikdo na nás nepoznal ten časový posun…J…

Pořád ale nemůžeme uvěřit, že je konec…A co jsme se tak shodli, tak do Čr právě letí úplně dva jiní lidé, než ti, kteří z Čr odlétali, nejenom vizáží, ale vším…

Ano, Amerika nás opravdu změnila!!!…Člověk má rozšířené obzory a je nabitý optimismem, že jsou na světě i místa, kde si lidé dokážou užívat života naplno, bez věčného naříkání, stěžování si apod…

Hlavně musíme naučit své babičky si trochu více dopřávat, tak jak to dělají Američanky!...:)

Tak a to je konec…Doufám, že doletíme v pořádku a zítra se uvidíme face to face v plné kráse…

I když vůbec nevím, jestli na mě doma někdo čeká…:D…

117. den - 30/09/2013: CRAZY SHOPPING!

Ráno vstáváme a připravujeme se na ten nejnáročnější den…protože máme celý den na nakupování!!!...Potřebujeme zaplnit kufry!...:D…Teda zatím jen ten můj a Míša si musí nějaký koupit…J…

Takže vyrážíme na 14 th Avenue…Bez Ozcana, protože ten se rozhodl být naštvaný, takže vyrážíme bez něj…Co se dá dělat…

Jedeme samy a nákupní horečka může začít…Jedeme do jednoho nákupního centra, které jsme našli na internetu a má to být cenová bomba, takže uvidíme…Jediné co víme, že je to na 14 Avenue, ale nevíme přesný název nic…Takže samozřejmě trochu bloudíme…Ale vlakem jsme dojeli úspěšně…Za dva dny v NY se docela orientujeme…J

Ptáme se kolemjdoucích na cestu, ale nikdo naše zmiňované centrum nezná…:D…A 90% lidí, vlastně ani v NY nežije…

Takže se ptáme a ptáme, až narazíme na jednu černošku, která nás ochotně naviguje…Centrum už se dávno nejmenuje tak, jak psali na internetu…Vcházíme dovnitř…Velké obchodní centrum, hned v první obuvi si kupuji dvoje boty…A to se musím krotit…Hned o patro nahoře další…

No prostě nákupy, jak mají být…Jo vlastně ještě předtím jsme vybrali peníze z našich amerických účtů…A jako správné Američanky s balíkem dolarů v kapse střídáme jeden ochod na druhý…

Už po hodině mám plné ruce, že nevím, co budu dělat za další dvě hodiny…Míša je ale trochu pozadu, protože je hrozně nerozhodný člověk, jak jsem bývala i já…Ale kolikrát se mi to nevyplatilo, takže moc nepřemýšlím, co se mi líbí, beru…protože je to daleko levnější než u nás a přece jsem 3 měsíce nedrhla záchody, abych přijela pak domů s prázdnou…:D…Nee, to je jen vtip, myslím, si, že celé tři měsíce, jsme si užívali, jak jsme jen mohli…A asi by bylo hezké si přivézt něco domů, ale asi žádná ženská by v New Yorku neodolala…!...

Když už jsme trochu upajdané a hladové, jdeme do místního stánku s pizzou a občerstvujeme se…Moc dobrá pizza na Union square, za dolar, proč ne…Miluju New York…:D….

Po malém občersvení pokračujeme…Míša kupuje kufr, teď můžou začít teprve pravé nákupy…Jenže se jí moc věcí nelíbí a mě se chce brečet, jak si nemůžu koupit všechno…:D…Ale třeba budu pokračovat příští rok…J…

Takže kolem 7 večer přijíždíme zpět na hotel, kde už čeká docela uklidněný Ozcan…Balíme, kontrolujeme stavy účtu, letenky…A právě zjišťujeme,že za kufr je příplatek 100 USD…Což si myslíme, že není úplně malá částka, je fakt, že já mám oba skoro plně obsazené, ale Míša toho moc nemá…Takže se jí to asi úplně nevyplatí…Tak přemýšlíme, co dělat…Ale jelikož nás hrozně bolí hlava, jdeme si raději lehnout a přemýšlení necháme na zítra ráno…Mezitím vlastně ještě sníme nudle a vypijeme pití, které nám koupil Ozcan, protože se asi cítil provinile, za to, že se choval jako vůl…s prominutím…:D Ale tak každý máme své dny…J….

Poslední noc…Poslední noc v hotelu – USA…neskutečně to vše uteklo a opravdu nám nepřijde, že jsme někde 4 měsíce…A všechno končí…L…

Opravdu už jsme si na Ameriku tak zvykla, jako by to byl můj domov a zítra bych měla letět jen na návštěvu, na malé prázdniny do ČR…Jojo, jsem takový přizpůsobivý typ…hrozně mi to tu všechno bude chybět…Ale lidi, Američani…kteří si s vámi povídají v metru, rádi a ochotně vám pomáhají…Zajímají se o vás…Od všeho mi bude chybět trochu…Navštívili 8 zcela rozdílných měst…Ale  nám to spíše přijde, že jsme byli v 8 rozdílných zemích…protože každé město mělo něco do sebe...Ale opravdu hrozně se lišily…Lidmi, chováním, oblékáním…A pozorovat to, je opravdu něco unikátního…Nikdy nezapomeneme na jediný den, co jsme prožili…J…A s takovým pocitem usínáme a snažíme se užít poslední noc, co nejvíce….:)

116. den - 29/09/2013: BACK IN NEW YORK!

Tak vstávačka v 5:30, no nádhera…Venku zima jako prase…Jedeme autobusem do Bostonu, teda v Bostonu už jsme spali, ale jedeme směr centrum, nikdo nikdo…:D…Je brzy ráno, mlha, zima…

Jako první navštěvujeme Harvard…J…Asi každý zná totu univerzitu, o které často slýcháváme ve filmech…No co vám budu povídat, moc hezký, jen škoda, že jsme tam nepřijeli později, abychom se trocuh ohřáli…Přece jenom kolem 6. ráno, člověk je rád, že se vůbec pohybuje…:D

Hned po Harvardu navštěvujeme centrum…Boston je opravdu nádherný…Dokonce až tak, že nevíme, jestli nepředčil i Washington…:D…Budeme si to pak muset zrekapitulovat asi…

Procházíme město, zatímco jsou skoro všichni na tour Boston, jedou zase na lodi, takže budou akorát tak promočení a určitě neuvídí tolik, co my…J…Fotíme, kocháme se, hřejeme se na sluníčko…

Jíme čínské nudle ale s takovým výhledem na park a vysoké budovy Bostonu, neuvěřitelné…

Jedié negativum je to, že se dneska vracíme do NY a cesta bude dlouhá…A ozcan je nějakej nemocnej, takže s ním není taková sranda…:D

Nooo asi po 6ti hodinách jsme v New YORKU, tedy respektive v China town v NY a Ozcan byl tak hodný, že se nám zeptal, jestli se nám nevyplatí spíše vystoupit v China town než na letišti…A náš průvodce mu řekl, že ano, že Times Square je nedaleko…Stojíme na silnici, máme v rukách kufry, autobus odjíždí, hned v zápětí se raději znovu ptáme kolemjdoucího na cestu a ten nám říká, že jsme úplně ztraceni, že bychom museli metrem a vlakem…a pak ještě vzít taxi, že náš hotel v New Jersey je hrozně daleko…NO tak to jsme v pytli…

Ale cooo, jsme v NY, plném lidí a dopravních prostředků…Ještě se párkrát ptáme na cestu…Ale jsme hrozně zmateni…Nemůžeme najít ani metro…

Ale chce to hlavně klid…Potkáváme moc fajn pána, který nám vše vysvětluje a radí nám, jak ušetřit peníze a hrozně nás lituje…Asi vypadáme na umření…J

Takže jdeme na metro…Stejně jsme si s ním chtěla sjet…Vchod jak do hrobu…tmavý, špinavý, trochu se bojím…:D…Ale když vejdeme do podzemí, vše už vypadá lépe, kupujeme lístky a jedeme…Snad jsem pánovi rozumněla dobře, jinak taky můžeme dojet tak do háje…

Ááá, jedme dobře, dokonce i úspěšně přesedáme na vlak…A vše jde docela hravě…Jen někteří lidé mi trochu nahánějí strach a když říkám Ozcanovi, ať mi zezadu hlída batoh, hrozně se diví…Je asi stejně důvěřivej jako Američani…

To ještě nevíte, že Míša dneska přímo před Harvardem ukradla čaj…No ukradla, on vlastně nikdo peníze ani nechtěl…:D…

Tak každopádně jsme na místě…A ještě musíme najít naší ulici a hotel…No ty vole, kde to jsme…Strávili jsme teď téměř 6 dní se samýma Číňanama a teď jsme v New Jersey, v nějakém Indickém městečku…Nádhera, bojím se…:D…Všichni na nás koukají, vypadají hrozně…

Orientujeme se v mapě, ale přesto se raději cestou optáme, zda jdeme spávně …V tom se nás ale ujímá zdejší Ind a doprovází nás až do hotelu…Hodný…J…Ale raději jsme s nim ani nemluvili, protože jsme si všichni do poslední chvíle mysleli, že nás za rohem stejně nikde zabije…:D…

NO a to je asi tak všechno, jsme v hotelu, máme krásný pokoj…Dokonce dva pokoje, jeden malý, jeden větší, dvě obří televize…To se nám tu bude bydlet…Necelé dva dny…L

115. den - 28/09/2013: NIAGARA PODRUHÉ

Budík je hrozný jako vždycky…Není to ani o tom, že bychom spali málo, ale ty postele jsou tak skvělé, že se z nich špatně vylejzá…A přece jenom už není léto a vstáváme do tmy…Což nesnáším…

Jedeme k Niagárům…Nás průvodce nám říkal, že když nepojedeme na žádné výlety, připravíme se o pohledy na Niagáry z více úhlů a že to bude stát za nic…

No tak to pěkně kecal…Máme čas jen pro sebe téměř dvě hodiny a tam, kam jsme se všude podívali a z kolika úhlů jsme viděli ty obří vodopády, o tom se těm, co zrovna seděli někde na lodi jen zdálo…

Svítí sluníčko a voda, která stoupá z vodopádů nahoru tvoří nádherné duhy…Mohli bychom tu sedět pořád, pořád fotit, točit, nemůžeme se nabažit, opravdu…Dole u vodopádů pozorujeme odvážlivce v pláštěnkách, kteří vypadají, že každou chvíli uletí, protože tlak tam dole musí být opravdu neskutečný…Japonci tam pobíhají jak blázni, žluté pláštěnky mají na sobě nalepené, všichni jsou zmáčení…:D…Ne, že bych to taky nechtěla zažít, ale počasí určitě není tak teplé jako v Myrtle Beach, Miami nebo Bahamách a nevím úplně jestli to stojí za to, abychom byli pak všichni akorát nemocní…J

Takže se kocháme tou nádherou pěkně zeshora, kde můžeme vidět úplně všechno a ještě si užívat sluníčka, které nás alespoň trochu hřeje…J…

Dvě hodiny utekly jako voda…Člověk by si přál se každé ráno probudit a jít se projít kolem vodopádů…Nebo si tam po práci sednou, odpočívat, tomu se říká relax…

Ach jo, nechce se nám odjet…L…

Ale musíme, nasedáme do autobusu a máme před sebou kolem 6 hodin cesty a dvě přestávky…Tak snad to nějak přežijeme…Ale jsme šikovní, takže hrajeme naší oblíbenou hru…Tentokrát jsme vybrali písmenko S a na střídačku říkáme slova…

Tato hra nám zabrala 3 hodiny….!...3 hodiny, když to Ozcan už vzdal…že už mu to nemyslí…:D…

Myslím si, že naše slovní zásoba je opravdu rozsáhlá…:D…Nejenom, že se tím učíme, ale i bavíme…Občas, co na nás Ozcan zkouší za zkomoleniny…:D…

No takže loosera  v podobě Ozcana máme, můžeme se stavit v McDonaldu, občerstvit se a pokračovat další 3 hodiny…Někde tam se budeme snažit navečeřet a myslíme si, že kolem večera budeme na hotelu a zítra BOSTON…Na ten se taky všichni těšíme…J

Nooo takže dneska poslední noc na tomhle tripu…A pak už jen poslední dvě noci…A domů…neuvěřitelné…neuvěřitelné…To je v pytli…:D :D…

Doufám, že nám alespoň naši milovaní uvaří něco dobrého…:D…

114. den - 27/09/2013: NIAGARA FALLS

Jako správný spisovatel, využívám každé volné chvíle, abych se s vámi mohla podělit o naše zážitky…Zrovna sedíme v autobuse směrem k Niagara Falls…

Cesta je dlouhá…Ráno jsme tentokrát nemuseli vstávat v 5, ale v 6:30, jaká nádhera…J…

Vybírám si své oblečení z kufru, když v tom, ale zjistím, že zrovna to, co bych si chtěla obléknout, v mém kufru není…Prohlédnu raději i ten druhý, ale ani tam jsem neuspěla…Ach jo, to už je třetí triko od dob Myrtle Beach…Tak snad někomu jiném alespoň udělaly radost…

Takže na sebe něco hodím, dobalíme kufry a jdeme k autobusu, který je tam už připravený…prohlížením svých kufrů jsem docela ztratila dost času, takže Míša raději vychází před, aby řidič neodjel bez nás…

Sedíme v autobuse a máme před sebou cestu dlouhou asi dvě hodiny…jedeme do čokoládovny Hershey´s…

Máme na prohlídku asi hodinu, takže jdeme hnedka na věc…Usedáme do vozíku, který nás prováží čokoládovnou a seznamuje nás s celým procesem, jak se vyrábí ta nejlepší čokoláda na celém světě!...

Všechny by jsme je chtěli domů…Za 4 měsíce žádná z uvedených značek čokolády pro ás není neznámá…Taková škoda, že se nevyrábí i u nás…Dá se objednat z internetu a si by vám  jí poslali z USA…Ale ta cena…:D

Kdyby to bylo na mě, všechno nakoupím a všem přivezu, to je jasné…Ale už teď jsem trochu ve stresu z toho, že bych každému nejraději přivezla milion věcí, milion věcí na památku, ale bohužel i my jsme omezení nejen kilama  v kufrech, časově, ale omezuje nás i náš rozpočet…Nééé, že bychom byli bez peněz, to samozřejmě nejsme…Ale musíme trochu myslet na budoucnost….A pokud se chceme do USA vrátit příští rok, nemůžeme tu nechat miliony za blbosti, které by vás třeba ani nepotěšili…:D…

Lian bych nejradši vykoupila celý GUESS…:D…Ládíkovi bych přivezla celou hokejovou výstroj…Mamce bych přitáhla 10 ti kilové mušle z Karibiku…Atd atd…Ale to nejde…:D…A ani nevíte, jak mě to mrzí…

No nic, každopádně čokoládovna byla krásná…Super zážitek a samozřejmě, že jsme neodolali a koupili jsme si něco na zub do autobusu, protože tu budeme muset ještě vydržet asi 3 hodiny…A pak se uvidí…:D

Jo a taky jsme se ukázali s Míšou jako správné Češky, nepřiznali jsme našemu průvodci, že jsme navštívili jeden boat trip za 30 dolarů…:D Tak jsme alespoň ušetřili, doufáme, že si na to nevzpomene později…chudák malej…:D…Na druhou stranu, má určitě peněz jako šlupek a my jsme přece jenom pořád chudí studenti…J

Tak jsme nasedli zpět do autobusu a před námi je asi tříhodinová cesta…Máme dojet až k Niagárským vodopádům, které dokonce navštívíme kolem 9. večer, protože to je čas, kdy se Niagáry osvětlují…Abychom viděli rozdíl v noci a zítra i ve dne…No a představte si, že budeme ubytovaní v luxusním hotelu jako je Sheriton…Tak uvidíme, jestli bude lepší než včerejší Hilton…:D

Tak jsme přijeli k Niagárům…Máme pauzu asi dvě hodiny na večeři, ještě předtím, než navštívíme Niagáry…Je tu kosa jak asi víte kde…A jídlo žádné!...Teda jídla je dost, v jednom obchodním centru, ale samé čínské, indické a neskutečně drahé…Vě měste Niagara falls vesměs nikdo nežije, všude jsou jen hotely a turisti…Žádný supermarket a nic normálního k jídlu tady neseženete…A ptát se někoho na cestu nemá vlbec cenu, protože všichni zůstávají na jednu, dvě noci, stejně jako my…:D

Okay, takže chodíme po městě…Míša si dává hot dog, který byl pěkně drahý a do hot dogu má hodně daleko, takový chudý páreček, ještě k tomu se studenou houskou…:D…Smáli jsme se jí asi půl dne…

Ale smích nás přešek, kdy jsme s Ozcanem zůstali raději hladoví…Protože i když jsem měla hlad, vím, že kdybch před sebe dala jídlo za tak vysokou cenu, ani by mi nechutnalo…Chybí nám polívka z pytlíku…:D…

No nic, po dvou hodinách, kdy jsme akorát zmrzli a vyhladověli, jdeme zpátky do autobusu a jedeme na Niagáry…Vždycky jsme si myslela, že Niagáry jso uprostřed ničeho, všude jen samá příroda, ale ono prd…Niagáry jsou uprostřed města, a kolem můžete vidět hotely…Vlastně i nás Sheriton je hned kousek…No ale to není podstatné…Niagárské vodopády, kolikrát jsme o nic slyšeli, kolikrát jsme je zahlídli v televizi, ve filmech…Ale to, co jsme viděli na vlastní oči, bylo opravdu neuvěřitelné…Takové monstrum…54 metrů valící se vody…kvanta vody…Miluju ten zvuk…A když jsme se nahli trošičku přes zábradlí, úplně nás zamrazilo…Zážitek na celý život…Krásně osvětlené, opravdu nádhera, už teď se nemůžu dočkat, až to zítra uvidím za světla…

Akorát, že nepojeme na výlet lodí, jako ostatní…Nejen, že je to drahé jako prase, ale máme známé, co ta takovém výletě byli a jedné, co si odvezli, tak to, že byli skrz na skrz promočení…Ale na drouhou stranu je to adrenalin, trochu mě to mrzí, ale jak pořád říkám, nemůžeme mít všechno…J…

Takže po tak krásném zážitku, jako jsou Niagara falls v noci, jedeme do Sharitonu…No co si budeme povídat, žijeme si na vysoké noze…:D…Na to, že tento výlet patří k těm levným, určený hlavně pro studenty, starají se o nás hezky…:D…

Takže uleháme do měkkoučkých postelí…A nařizujeme budík na 6:30…A zítra nás čekají zase Niagáry a dlouhá cesta do Bostonu, téměř 7 hodin…To budeme zase dřevění…:D

113. den -26/09/2013 PHILADELPHIA AND WASHINGTON D.C.

Právě sedím u krásného stolu v hotelu Hilton…J…A píši tenhle blog…J…

Míša s Ozcanem nakupují v nedalekém supermarketu něco k snědku…Ale to už zase předbíhám…

Ráno jsme vylezli z měkkoučkých postelí…V životě jsem nespala v pohodlnější posteli…Hodně tomu tedy konkurovala postel na lodi…Je to fakt rozdíl, když se 3 měsíce přikrýváte jen prostěradlem, nebo dostanete jemňoučkou peřinku a postel s měkkou matrací…No nádhera…

Takže je vám jasné, že se nám vůbec, ale vůbec nechtělo vylejzat…Ale musíme…Protože nás průvodce je tak dobrotiví, že nám dokonce i ráno volá jako budíček…

Telefon řve jako kráva, Míša se natahuje, zvedá telefon a jen do něj zafuní něco jako: Yessss…

A zase položí…Je čas vstávat…Vylézále, připravujeme se…Balíme saky paky…A jdeme na recepci…Už tam máme připravený autobus, nasedáme a jedeme…J…

První zastávka je ve Philadelphii, která vypadá opravdu úchvatně…Máme hodinu pauzu na snídani, všichni čínani zalezou do místního bistra na nudle, ale my raději dáme přednost procházce a poznávání města…Ale asi po půl hodině jsme tak promrzlý, že si jdeme sednout na čaj a něco malého k snědku, přeci jenom je to naše první zastávka, takže k vidění toho bude později ještě dost…J

NO to jsme se ale šeredně spletli…Jen co nasedneme zpět do autobusu, nám náš milý průvodce Brandon oznamuje, že teď pojedeme do Washingtonu a že máme asi dvě hodiny na to, si odpočinout, prospat se…Aha, takže z Philadelphie je to asi všechno…:D…Chudáci Čínani si vyfotili leda tak nudle…:D…

Ale na druhou stranu chápeme, že nejde všechno stihnout, všechno vidět, to by ta naše tour musela trvat tak měsíc…My každopádně pár pěkných záběrů máme a jsme spokojení…J

Přijíždíme do Washingtonu DC…Pane bože, to je fakt krása…

Vážně…Samozřejmě New YORK, krásné město, všud mraky lidí, show paráda, kam se podíváš, shon, zábava, vzrůšo, krásné moderní ale i památeční budovy…žluté taxíky, bezdomovci, lidé spěchající na metro, lidé čtoucí noviny a sedící v místních parcích…Krása…J

Ale Washington je něco úplně jiného…Hrozně příjemné město…Všude samá zeleň, lidé sportují, běhají, mají v parcích pikniky, všude je slyšet dětský smích a cítit neskutečně čerství vzduch…

Není to jen můj názor, ale všichni jsme se shodli, že Washington DC je zatím to nejkrásnější město, co jsme viděli..Nejkrásnější v tom slova smyslu, že ten, kdo žije v DC, je opravdu neskutečně šťastný…600.000 obyvatel…A přitom celé město na mě působilo spíše jak malé příjemná a přenádherná vesnice…J

Navštívili jsme snad všechny důležité atrakce, které jsou v DC k vidění…Joooo White house…Obama mi ale z okna nezamával, to jediné mě trochu zamrzelo…J

Víc z výletu se zase dozvíte za týden…J…

Z Washigtonu jsme ale všichni opravdu nadšení, unešení…J…

Po hodinách ťapkání, pajdání, crmrání…Se vracíme zpět do autobusu, opět se stavujeme v odlehlém místě na hodinovou večeři, kdy se Čínani přecpávají k prasknutí, vše jen za 16 dolarů…Pro nás je to ale moc, takže jdeme do místního supermarketu, který se ale ukázal jako ORGANIC market, takže je tam vše zdravé, ale hrozně drahé…Ale mají tam čaj a kávu zadarmo, takže Míša s Ozcanem si dopřávají doušky mátového čaje, který já zrovna nemiluju…:D…

Takže jsme se tam prošli a jdeme zase ven, hledáme něco k snědku, ale nikde nic není…Ale všichni všude jen běhají a sportují…Jsme na nějakém zdravě žijícím sídlišti, kousek od Washingtonu…:D…

No takže jediné, co jsme našli, tak byl místní krámek, kde jsme si každý koupili plechovku džusu, abychom neumřeli žízní…J

Naštěstí nás autobus driver míří směrem k autobusu dříve, tak snad nám otevře…Zase je nám nějaká zima, přesto že v DC bylo dneska krásně, něco kolem 27 stupňů bych to viděla…:D…

Usedáme na naše mísa v autobusu a hrajeme hru…Na střídačku říkáme podstatná jména začínající na písmenku C….Samozřejmě v angličtině…Hrajeme, hrajeme, hra nemá ale konce…:D…

Takže když přijde nás průvodce a seznamuje nás s plánem na zítřek, přerušujeme hru, a jako loosera označíme samozřejmě Ozcana…:D…

No a jak už víte, teď jsme v Hiltonu, sníme si nějaké polívky, koukneme na televizi a půjdeme spát…J…

Zítra nás čeká Boston a Niagárské vodopády…J…Jou jou jou…A taky asi 7 hodin na cestě…Takže potřebujeme nabít foťáky a načerpat nové síly…:D…

112. den - 25/09/2013 - WE LOVE NEW YORK CITY!

Ooooooh my god!...Budík v 5:40, to nás zabije…

Vstáváme, ještě poslepu se oblékáme a můžeme vyrazit…Máme sraz na recepci, kde už čekají i další účastníci zájezdu…:D

Přesně v 6:30, kdy má autobus vyrazit, se nás ptá průvodce, kde máme kufry?...Jáke kufry? Přeci tady v hotelu zůstáváme dvě noci a pak vyrážíme jinam…Néé, volal jsem vám ráno, musíte si vzít všechny věci s sebou…Okay, máte 10 minut a pak vyrážíme…

Takže zase zpátky do pokoje a balíme všechno…Ještě, že jsme pořád na cestách, už to máme pěkně natrénovaný a jsme hotoví co by dup…J

Takže je něco kolem 7. ráno, sedíme v autobuse a vyrážíme do centra NY…Všechno, co jsme viděli v centru, to vám budeme muset asi popsat osobně, pěkně s fotkami, protože je to opravdu neuvěřitelné…A když jsme podnikli výlet na lodi, kolem sochy svobody, nemohli jsme uvěřit, že jsme tam…že to nevidíme jen v televizi, ale pěkně naživo…Člověk v tom spěchu, cestovním stresu a balení úplně zapomíná na to, že se mu splnil další životní sen…Pamatuji si, že už za hodně mladých let, možná jako malá holka, jsem si říkala, kéž bych tam takhle mohla stát a vidět všechny ty vysoké budovy…Teď před nimi stojím, nevím, co fotit dřív, cítím pocit štěstí…Ale na druhou stranu jsem i smutná, že až vám budem ukazovat všechny ty překrásné fotky, tak to stejně nikdy nebude vypadat tak, jako naživo…To člověka úplně mrazí, jak je tohle všechno možné…

Cestujeme od 7 od rána, viděli jsme snad vše důležité, ale jediné, co nás opravdu mrzí, že nás nevzali co Central parku a na místo, kde stáli Dvojčata…Ale v NY budeme ještě pak skoro celé dva dny, takže tam určitě vyrazíme…To vynechat nemůžeme…A samozřejmě si taky nemůžeme dopřávat všechny vstupy, výlety atd, by jsme tu nechali majlant, takže nějak se snažíme nakládat s našim bohatstvím rozumně…J…

Ale investice, která byla nezbytná, je nový kufr, který jsem pořídila za skvělých 20 dolarů, takže budu moci nakupovat zase jako divá…I když, kdyby to bylo na mě, kupuju rovnou loďák…:D…

Ale člověk nemůže mít hned všechno, co chce…J…Ale něco si určitě dořeju, to se zase nebojte…A myslím si, že obchod s kuframi hned vzápětí za mnou navštíví i Míša…:D…

Takže…Po dlouhém celodenním ťapkání New Yorkem, usedáme zpět do autobusu a jedeme bůh ví kam, dvě hodiny na cestě, vlastně ani nevíme, kde pořádně jsme…:D Ale stavíme na večeři, kde kupujeme jen nudle, které doufáme, že si budeme moci ohřát v hotelu…A podle cedulí, nevidíme opravdu kde jsme…Ale zítra máme být ve Philadephii…Takže asi někde směrem tam…

A konečně jsme v hotelu…Krásný, 4 hvězdičkový hotel…No to se bude spát…Je něco kolem 10. večer, ale jsme všichni úplně mrtví, takže vysprchovat, najíst, kouknout na televizi a spát…J…

A ráno zase budík 6:00…J

111. den - 24/09/2013 - WAITING FOR PICK UP!

Ráno vstáváme…jak jinak, že jo…Pobalíme zbytky kufru, skoro všechny své věci mám u Ozcana, protože nákupy se mi vymkly z rukou, potřebuji nový kufr…:D…

No každopádně ještě před naším check outem, jdeme do místního nákupního centra a zase jsem neodolala a odnáším si troje kraťasy…Musím někde bezpodmínečně koupit nový, druhý kufr…Ale tak s tím jsme počítala…J

Takže v 11 check out, pak se chvli flákáme na recepci, protože máte trochu času…Naše tour titiž začíná tím, že nás musí někdo vyzvednou na letišti, přesně ve dvě hodiny odpoledne na terminálu A…Autobus máme zjištěný a cesta nám není neznámá, protože na to samé letiště jsme do NY přiletěli z Miami…

Takže bereme kufry, batohy a jako správní turisti vyrážíme na autobus…Čekáme na 108, která má jet za dvě minuty…Pěkně nám to dneska vychází, říkáme si…

Po pár minutách, ale změníme názor, protože k tomu, aby nám vše vycházelo ještě chybí to, aby ta 108 přijela…A nejede…Pořád nejede…Místní slečna nám chce pomoct, ale je nám prd platný, že všichni mluvíme anglicky, v Miami a NEW YORKU je to samá španělština…:D…

No nic, čekáme, ale moc času nemáme, takže se po pár minutách rozhodneme jít hledat taxi…

Jen co ujdeme 3 kroky, 108 je na světě…!...No klika, jako blázen, na letiště to asi stihneme jen tak tak…Ale to už není v našich rukou…

Máme ale poměrně šikovného řidiče, takže přijíždíme na letiště kolem 13:15…Usedáme na lavičku a vyhlížíme člověka, který bude mít ceduli s našimi jmény…J…

2 p.m…stále vyhlížíme, ale marně!...Na druhou stranu víme, jaké je to s dopravou v NY, takže nebudeme nedočkaví a pár minut člověku, který nás má vyzvednou, odpustíme…V 2:30 začínáme být nejen trochu nervózní, ale i promrzlí…Opravdu přijet z Baham, strávit 3 měsíce v Myrtlu…Jsme trochu zmrzlinky…Oblékáme si na sebe, vše co máme po ruce…

Čekáme další půlhodinu…V tom mi už ale dochází trpělivost, beru Ozcana a jdeme hledat budku, abychom mohli zavolat do společnosti, co se děje…

Voláme, ale ani se nedovoláme, protože nám budka právě sežrala DOLAR…No hezký…

Vracíme se zpět k Míše, která poctivě hlída kufry…Bereme další dolar a tentokrát bude hlídat kufry Ozcan…Míša se dovolá nějaké pani, která mluví čínsky, japonsky…Nevíme přesně, co to je za jazyk, ale angličtina to není…

Když se Míša paní zeptá, jestli mluví anglicky, paní začně mluvit čínsko – japonsko – anglicky, no aspoň něco…Paní nám říká, že máme počkat, tam kde jse, že je někdo na cestě….Trochu se nám ulevilo, ale nevím proč, ale mám pocit, že věřit této paní, se nám úplně nevyplatí…

V papírech máme napsanou adresu hotelu, a jedna ochotná paní na letišti, nám radí, jak se tam dostat, je to blízko…Klidně bychom se tam vydali, pro nás žádný problém, ale v papíru je malý dodatek, že můžeme být ubytovaní i v jiném hotelu…Takže raději zůstáváme sedět a zmrzle čekáme…

Další hodinu, daší půl hodinu…Tak a už toho mám vážně dost, beru Míšu, dolar a jdu tam zavolat já…

Mluvím se stejnou paní, a jediné, co mi je schopna říct, že musím zavolat na číslo a začne ho diktovat, prosím jí o chvíli strpení, protože nemám u sebe tužku, ani telefon, paní ale pořád diktuje…Míša je naštěstí pohotová a běží pro tužku…:D…Zapíši si číslo…

Potřebujeme další dolar, voláme…Dovoláme se tentokrát nějakému chlápkovi, který nám říká, že jsme měli být na termínálu B…Hm a jak to máme asi vědět, když v papírech, co nám poslali a my jsme si je vytiskli, je jasně napsáno termínál A…No nic, chceme po něm adresu hotelu, že tam přijedeme…Tu nám, ale dát nechce a říká, že nás sám vyzvedne…Ať tam hlavně čekáme…Další hodinu…

Sakra, jsme úplně promrzlý, fialoví…Ozcanovi není dobře…Jdeme do Dunkin Donuts, kde kupujeme pro každého horký čaj a nějaký sendvič…Ceny neskutečné, ten sendvič asi bude ze zlata…No nebyl…A dokonce byl tak malý, že měl raději už dávno spát…

Ale čaj nás všechny vrátil zase do života…Pouštím se do řeči s místním zaměstnankyní letiště, tak se alespoň na chvíli zabavím…

Po hodině a něco přijede chlápek, který nás vyzvedává…Je to Číňan…No jak jinak, že se divíme…Anglicky mluví, tak, že skoro nemluví…Omlouvá se, a ukazuje nám ve svých papírech,, že jsme měli být na termínalu B, my mu zase ukazujeme v těch našich, že na terminálu A…No každopádně, jedeme do hotelu, který je vzdálený od letiště asi jen 10 minut a cestu tam jsme měli už dávno zjištěnou…Skvělý, opravdu…

3 hodiny strávené na letišti úplně zbytečně…No každopádně dostáváme klíče od hotelu, který je krásný, opravdu krásný, alespoň něco…

A hned si objednáváme výlet : Noční NEW YORK…Jééé to bude nádhera…

Je před námi jen hodinka odpočinku, takže sprcha, cheese pizza…A vyrážíme na noční tour…

Autobus nás nabírá v 19:30…My, foťáky a asi milion Číňanů, jsme připraveni…Jen vzadu sedí pár lidí jiné národnosti…

Vyjíždíme, ale nějak nebezpečně pořád kroužíme kolem letiště, kolem všech terminálů, nevíme co se děje…Jen víme, že nejsme v centru a že se mu ani neblížíme…No co to sakra je zase…

Po hodině bloudění, se zvedá nějaká japonka, číňanka, nevím, co to bylo a říká, že ……..dvě možnosti……vratí peníze….

Tak z toho jsme opravdu moudří…Mikrofon má totiž značné problémy, takže nikdo neslyší ani slovo a najednou přední japonská část autobusu začne tleskat…No tak to se mi vůbec nelíbí!....

A vypadá to že míříme zpět do hotelu…Tak to ne, takhle to nenechám…Jdu dopředu…

Ptám se paní, co se děje, že vzadu nikdo nic neslyšel, jestli mi může říct, co se děje…Paní se šikmýma očima, mi říká, že nemůžeme najít našeho průvodce, nebo že vlastně teď už ví kde je, ale že už je pozdě, takže pojedeme zpět do hotelu a že nám vrátí naše peníze…

No tak to neee…Otáčím se směrem k autobusu a říkám, tak vy jste si zaplatiti noční tour a protože máme jen hodinu zpoždění, tak pojedme zpátky do hotelu?...To musíme jít spát? Nebo kde je chyba?...Japonci na mě jen koukají…

Omlouvá se, ale říkám, že já opravdu noční NY vidět chci a že vzadu nikdo nic neslyšel a jsem si jistá, že i oni chtějí jet…A že nejsme malí děti, abychom museli jít spát v devět…A jestli je tedy možné, že bychom tour podnikli…A když víme, kde je průvodce, není problém ho vyzvednou…A ty co nechtějí na tour jet, hodit zpět do hotelu a pak vyjet…Paní se mnou souhlasí a říká, že to zařídí…Tak a spokojeně můžu jít zase dozadu…Cestou oznamuji ostatním cestujícím, co se udělo vepředu, všichni si klepou na čelo a děkují mi za organizaci…

Jediný, kdo není mým proslovem nadšený je OZCAN, který je naštvaný, že jsem se zvedla právě já a šla dopředu zjistit situaci…Podle mě je spíš ale naštvaný, že to nenapadlo jeho…No to není vůbec důležité…Hlavně že jedeme na tour…

PŘEKRÁSNÝ ZÁŽITEK…opravdu, noční New York, krása, nikdy jsem neviděla nic hezčího…Jen by to chtělo pořádný foťák, protože ty naše tu krásu nemohli úplně zachytit, ale nikdy, nikdy, nezapomenu na pohled na BROOKLYN BRIDGE…

Ani na všechno ostatníííííí…

Tak a rychle do postele, vstáváme za 5 hodin a vyrážíme poznávat NEW YORK CITY!...:)

110. den - 23/09/2013: NÁKUPY V NY!

Ráno vstáváme a jedeme do centra NY!...Ohhhh, to je nádhera, všechno vypadá tak jako ve filmech, ale my to vidíme na vlastní oči…J

Ale jelikož máme od zítra zaplacený 4 denní zájezd – poznávací zájezd New YORKU a okolí, tak se u budov jako je Empire state building vůbec nezastavujeme a míříme si to pěkně na pátou Avenue, která je tak zvanou fashion street…:D

Nakupujeme jak diví…Už teď je mi jasné, že budu muset koupit nový kufr…Za den jsem nakoupila tolik věcí jako ne za rok…:D…A to určitě nekončí…:D

New York je opravdu krásný, akorát si myslím, že za ten týden, co tu budeme, si všichni zničíme krční páteře, protože pořád jen koukáme nahoru na všechny ty mrakodrapy…J…

Už se opravdu těším na zítra, až nám všechno pěkně ukáže nějaký chytrý průvodce…:D…

Z nákupů jsme se vrátili asi v půl osmé večer…Takže zase pobalíme, i když já nemám kam, protože jsem si druhý kufr jěště nekoupila…:D…A celé tři měsíce se držím na svých 13 kilech a s malým růžovým kufříkem…Tomu je ale KONEC!...

Zatím nevim, odkud se vám budeme hlásit zítra, ale já se domnívám, že náš tour začíná v New Yorku…

A zajímá vás, jestli bych tu chtěla žít?...Chtěla!...:D…Ale asi bych nosila u sebe nějakou zbraň, protože nějací lidé opravdu vypadají jako praví zabijáci…:D…Na fotky si počkejte ještě 8 dní…J

109. den - 22/09/2013: NEW YORK!

Ráno se probouzíme v Miami…Včerejší večer jsme strávili konečně všichni pohromadě, byli jsme ve Wendy ´s, něco jsme pokoupili, vykoupali jsme se v bazénu a tak…J…

A když mi Ozcan do podrobna vyprávěl, co zažil za ten necelý týden, co jsme byli pryč, celý se u toho třásl…Nic dobrého to nebylo…Bydlel v hotelu s dalšímui 8 lidmi, a stejně ho to stálo docela dost peněz, oblečení bylo všude drahé, takže strávil týden v jednich kalhoteh, které se snažil přepírat, a jednich teniskách, což v Miami není nic příjemného v tak horkém počasí…takže chudák Ozcan má trochu plesnivé nohy…Teď se tomu všichni smějeme…:D

Takže 6 dní strávených na pokoji, kde si nemohl ani pustit film na mým noťasu, protože měl spolubydlící a sluchátka a vše potřebné měl samozřejmě v kufru…No, všechno je to na dlouhé vyprávění...

Takže raději zpět k dnešku, ráno vstáváme, dobalujeme své věci a čekáme na taxíka, který ale nějak nejede…Náš recepční z hotelu mu volá asi 3 krát, ale taxikář stále odpovídá tu samou věc, že je na cestě…Co to jako je…:D…

No co, alespoň stihneme i snídani, nabereme si všichni do batohů nějaké muffiny, Míša jabko a Ozcan běží na čtyřproudovou silnici chytit nějaký jiný taxík…za dvě minuty už se veze ve žlutém taxíku a my nasedáme k němu…

Jedeme na letiště…Letí nám to asi za 45 minut…:D…

Jsme na letišti, platíme asi 42 dolarů, docela drahé, ale co, hlavně že jsme tam…

Vtipkujeme, že nám možná na kontrole řeknou, že Ozcan nemůže jet s náma a zase ho někde necháme…Hmmm pěkně blbý vtípek, ale co můžeme dělat…Samo se to nabízí…A asi dlouho nabízet bude…:D…

A je pravda, že s Ozcanem jsme hodně dlouho před plavbou na lodi vtipkovali o tom, že ho s námi opravdu nepustí…A nepustili..Asi bych měla s takovýma žertama opravdu přestat…

Sedíme všichni v letadle…J A čeká nás tříhodinový let…Dostáváme šušenky, chipsy, pití…no krása…Koukáme na vtipná videa, takže se smějeme na celé letadlo…:D

A jsme tu…!!!!...V našem vysněném NEW YORKU!!!!!...Ohhhhh….

Taxík k nám do hotelu by nás vyšel na 53 dolarů,ale protože jsme šikovní a už trochu znalí a už přece jenom anglicky hovoříme na hodně vysoké úrovni, všude se ptáme jak volové a do našeho hotelu se dostaneme za pouhých 4,50 dolaru na osobu…:D…No nekup to…:D…Sice s přestupem a s trochu stáhlým zadkem, protože v New Yorku, je to opravdu trochu jiná káva…

Je to tu nebezpečné, ale asi jak kde...Člověk si musí dávat více pozor…

Takže jsme na hotelu, vybalujeme, odpočíváme…Z okna autobusu jsme už viděli centrum a vypadá přesně jako ve filmech…

Ale dneska se tam nevydáme…Měsíc cestování, opravdu skvělé, ale trochu náročné…Pořád jsme na jiném místě, vstáváme brzo, něco děláme…:D…

Takže dneska relax…Míša si chatuje s Tomášem dole na recepci, já v polospánku koukám na televizi, Ozcan si užívá skvělé vany, kterou máme tady na hotelu…Takže se všichni máme dobře…

Jen co všichni ukončíme své činnosti, oblékáme se a jdeme do místního nákupního centra, kde nesmí chybět i vietnamci, kteří tu mají krámek, stejně jako u nás…koupíte tu opravdu, ale opravdu všechno…A ceny kolem 1 dolaru…Takže úplně zadarmo..Nakupujeme nějaké jídlo…A jelikož se mi z horka v Bahamách udělal krásný opar, využívám i široké nabídky medicíny…:D…

Navštívíme ale i typický americký market, kde kupujeme něco na snídani…A využíváme služby cash back…protože jsme všichni bez peněž ( pro mamku: mamko, peníze mám, jen jsme zatím nenašli bankomat, takže vybíráme rovnou při nákupu)…J…

Nooo a úplně bych zapomněla zmínit…Je tu zima jako prase…No vlastně takhle…3 měsíce jsme byli v prosluněnném Myrtle Beach, pak týden v Miami a 6 dní na Bahamách, takže pro nás bude asi zima všude…Takže na mikinu no…Kterou jsme ale nikdo nepoužívali tak dlouho, takže budeme muset něco pokoupit…A zítra začne naše putování po NY!!!...Já se tak těšíím!...

Chci vidět úplně všechno!...:)…

Takže asi tak…Teď se najíme, a půjdeme hrát bombku (prší)…A zalezeme do luxusních postelí, které máme tady v hoteli v NY…tak levný hotel a tak krásný…

Zdravíme z New YORKU…J…

103. - 108. den - 16/09 - 21/09: CRUISE TO BAHAMAS

Takže…V první řadě bych se chtěla omluvit, že jsme se neozvali tak dlouho, ale bohužel nastaly nějaké události, se kterými jsme moc nepočítali…

Kde začít…                                                                                                                              

I když je to týden zpátky, je hrozně těžký pro mě o tom psát, mluvit, cokoliv…Ale i takový je život, takže hlavu vzhůru…

Ráno 16. září opouštíme hotel v Miami, natěšení na náší plavbu na lodi, jako malí děti…Náladu nám kazí fakt, že nevíme místo přístavu, kde se máme nalodit, nejde nám udělat na internetu check in a Salih nás dneska opouští a letí domů…Jelikož podmínkou pro Crouise Carribean je to, že člověk, kterému je méně než 21 ( což salimu je) smí cestovat jen za přítomnosti osob starších 25 let ( a to my nejsme)…To se bohužel nedá nic dělat…Salih stejně už musí do školy…J…

No nic, snažíme se dovolat do společnosti Carnival, aby nám podal nějaké informace…To se nám ale podaří až na miliontý pokus, kdy v dešti musíme hledat v Miami telefon, který funguje, nakonec nás zachránila naše recepce hotelu, kde telefon fungoval až na potřetí…Ufff dostáváme informace o přístavu, času, terminalu, všechno potřebné…Můžeme vyrazit…

Nejdříve jedeme autobusem na transfer, kde musíme opustit Saliho, nikdy mi nikoho nebylo tak líto, jako v této chvíli jeho…Letadlo mu letí až za 7 hodin a prostě museli byste znát Saliho, hrozně hodný kluk, který je silně citově založený a když se s námi loučí, má slzy v očích a my vlastně taky…L…Nesnáším loučení…Salih nám mává do poslední chvíle…

Všichni jsme si ale na jednu stranu oddychli, protože to špatné máme za sebou, teď už jen zbývá vzít si taxíka, a naše šestidenní plavba na luxusní lodi může začít…Taxíka chytíme přímo na silnici, jako to bývá zvykem v amerických filmech…Yeeeees…

Yeeeessss….Jsme v přístavu…Nikdy jsme neviděla na vlastní oči nic většího, jako je loď CARNIVAL VICTORY!...Ouuuuuuu vidíme tobogán….To bude skvělé, opravdu to nejlepší z našeho měsíčního cestování, jsme si tím naprosto jistá!...

Venku na nás už čeká připravené pití a my máme připravené pasy a naše potvrzení zájezdu v rukou…Jsme tak nadšení…Na tento moment jsme se těšili od té doby, co jsme vůbec objevili webové stránky společnosti Carnival…No pěknou reklamu jim tady dělám…

Takže…Stojíme v řadě, před námi je asi několik set lidí…Nedokážu to množství odhadnou…A někteří z nich mají s sebou balené vody…Začínáme být vyděšení, že na lodi nebude nic zdarma a budeme si muset všechno platit a přijdeme na buben…No takové ty české úvahy…Ale víte co, přece jenom zájezd do Karibiku a na Bahamy za 250 dolarů, 6 dní all inclusive, člověk musí mít trochu obavy…

Když na nás přišla řada a my stojíme u paní, která hledá v nekonečném seznamu naše jména, jsme zase trochu vyděšení, že nás nikde nenajde a my nikam nepojedeme…Uffff, všechny jména našli a vše se zdá v pořádku, ty balvany, co z nás spadly, jste museli slyšet i vy v ČR…J…

Procházíme dokonce i bezpečnostní zónou, kde vyhazujeme akorát vodu, kterou nám s sebou nepovolili a vlastně odhazujeme i naše kufry, které jedou přímo na palubu!!!…

V přístavu jsme asi 3 hodiny předem, takže máme hodně času…Paní nás posílá na další kontrolu…Sakra, to je bezpečnosti…Přicházíme k okýnku konečně na check in…KONEČNĚ!...

Paní u okýnka povídá něco španělsky, ostatně jako většina lidí v Miami…Kouká do našich pasů, žádá nás o naše víza J 1…Hledá něco v počítači…

Po chvíli se nás ptá, jestli máme hotovou ESTA registraci ( to je registrace, kterou my potřebujeme pro vycestování z USA, aby nás zase pustili zpátky a nedeportovali…Tato registrace stála 13 dolarů a dělali jsme ji po internetu, s výjimkou Ozcana, protože Turecko není v tomto programu a není pro ně možné bez víz vycestovat kamkoliv…Ale Ozcanovo agentura o ničem zvláštním nevěděla, a víza přece jenom máme všichni, takže jsme v pohodě…

Paní tuto situac vysvětlujeme, ta nás uklidňuje, že vše bude v pořádku, ať se jen chvíli jdeme posadit na stranu, že za námi přijde supervisor a že něco jen potřebují překontrolovat…

Usedáme mimo ostatní cestující, jako někde na hambě…

Sedíme, sedíme, čas utíká…Po několika minutách, možná půl hodině, ani nevím, přichází černá mladá paní….Ptá se nás něco kolem víz a že vlastně nejsou platné…Ale naše agentury nám jasně řekl, že po práci máme ještě měsíc platná víza jen na cestování, tak kde je problém…

No a nejsme jediní…Na hambu přichází i jiní studenti programů J1 – Češi, Slováci…

Supervisorka opět míří k nám, jsme napnutí jak struny, ani nedýchám…Skoro se klepu, mám hrozně divný pocit a vím, že když mám tento pocit, není něco v pořádku…

S klidem v očích a s úsměvem na rtech nám tato paní oznamuje, že Ozcan nikam nepojede…Jenže tuto informaci nám sdělila mezi jinými oznamovacími větami, takže pořád nechápeme, co se vlastně děje…Mluví už jen s námi, ne s Ozcanem…Ale i kdyby jste mě teď zabili, tak nevím, co říkala…A pořád si jen v hlavě přemítám větu : He will not go anywhere…

Ne, to nemůže být pravda…Sedíme, koukáme…Paní začala  vysvětlovat, že potřebuje pro opuštění státu extra viza, o kterých samozřejmě není nikde ani zmíňka…Ne to, nemůže být pravda…Naše kufry jsou na lodi, všechno jsme zaplatili, všechno je v pořádku, opustili jsme hotel, nemáme kde spát, nemáme kde být, dalších 6 dní v Miami, co budeme dělat…Jediná věta, co ze mě vypadne je, že bez něj ale nejedeme ani my…Okay, paní nám bez problémů dává papíry k vyplnění o našich zavazadlech, co máme na lodi, jak vypadaly, aby bylo pro ně snadnější nám je najít…A zase odchází…

To je snad zlý sen, nemůžu popadnout dech, srdce mi buší jako nikdy…Když se podívám do prava na Ozcana, vidím jen prázdný pohled, který říká, jak moc je mu to líto a jak moc nesnáší Turecko za to, jak ho ve všem omezuje…Když se kouknu doleva vidím úplně stejný pohled v Míši očích, smutný, naštvaný, bezmocný…A úplně stejně se cítím já…Cítím se tak zle…Nemůžu tu nechat Ozcana, nemůžu ale udělat Míše to, že neuvidí Bahamy…A je mi jasné, že sama jet nemůže…

každopádně už nám hledají kufry, takže je rozhodnuto…Takové věci, co mi šrotujou v hlavě…Jak se zachovat, co udělat, nevím…A nejhorší je, že cítím zodpovědnost, že vše záleželo na mě a já rozhodla…Za všechny…Teda za mě a Míšu…A je mi zle…Slzy mi začínají stékat po tváři a já nevím proč…tak hrozně jsem se těšila, ale to úplně všichni…Ozcan nemluví, myslím si, že je mu daleko hůř než mě, protože jeho nepustili, a my zůstáváme…

Ale zůstat s ním je podle mě správná věc…Na druhou stranu myslím na svého bráchu, mamku, co mi asi řeknou na to, že jsem seděla v přístavu, před nejúžasnější lodí, která vyplouvala na Bahamy, já měla vše zaplacené, poctivě vydělané a nenastoupila jsem…Ty to nikdy nepochopí…L…

se slzami v očích se informuji na to, jestli nám vrátí peníze, protože dalších 6 dní v Miami, bez hotelu a všeho, znamenají pro nás další náklady…Upřímně nám bylo řečeno, že nejspíš ne…Že bychom jedině museli mít veliké štěstí na osobu, která bude sedět u telefonu…Že pro tohle nemají žádná pravidla, nic…

Peníze budou, my nebudem…Nějak se utěšit musíme…Na Míšu se nemůžu podívat…A jediné na co myslím, že mi nikdy neodpustí to, že jsme nejeli, možná bez Ozcana…Hned v zápětí ale myslím na to, že ho tu nemůžeme nechat samotného, bez hotelu, bez ničeho…S těmito pocity sedím celé dvě hodiny…Naše kufry stále hledají…

Mé slzy, které stékaly po tváři, začínají vyloženě stříkat..já vím, není to žádná katastrofa, přece jen asi budu mít ještě šanci se sem dostat…Ale je hrozné vidět Ozcana, jak je mu hrozně zle, a lidi, kteří nastupují na palubu…Nepřeju si nic jiného, jen ať už najdou naše kufry a my můžeme odjet z tohodle místa…Nikdy mi asi takhle nebylo…Jako ukázka ze špatného filmu…

Je přesně 15:50…Loď odplouvá za 10 minut…Všichni už jsou na palubě…

Ozcan se najednou zvedá a říká, že musíme jet…Že prostě musíme, že by si to nikdy neodpustil a že se hrozně omlouvá, že je to jeho chyba…Že mě nemůže vidět takhle smutnou a že ať jedem, on to bez nás přežije a v sobotu nás tady vyzvedne…

Si se úplně zbláznil, ne?...Nemůžeme jet bez tebe…Ne!...Ozcan mě tahá za ruku, ne tahá, přímo mě rve, ať jdeme…Držím se židle, jak to jen jde, ale Ozcan je přece jen silnější…Nooo please Ozcan, we cant leave you here alone, I dont wanna that…Ozcan je ale neodbytný a Míše v očích vysvitla naděje…Ani nevím, jak rychle se to seběhlo, jen vím, že nemůžu popadnout dech a najednou kolem nás stojí supervisorka a jiná, Míša zapíná můj počítač a dohledává se naše Esta registrace s tím, že pojedeme samy…Ozcan mi říká, že pojede do Orlanda, že tam má kamaráda a ať se o něj nebojíme, všechno bude v pohodě, že to je jen 6 dní…6 dní…Začínám uvažovat trochi racionálně…Ozcan, jak ho znám, se o sebe postará, a Míša uvidí své vysněné Bahamy…Musíme jet…Opravdu musíme…

Přece nemůže Míša přijet domů a říct, mami, tati, zaplatila jsem si zájezd luxusní lodí na Bahamy, ale nejela jsem kvůli Danuš a Ozcanovi…Být opravdu jen na mě, tak nejedu…Ale musím myslet na všechny, všechno…Takže jedem…!..

Za 5 minut odplouvá loď…Vůbec nevím, co se děje, jsem trochu v šoku…Ale ještě se stihnu optat na Ozcanvo kufr, že mu ho musí dát a ty naše nalodit…Jenže informace, která přichází, mi vžene zase slzy do očích…Všechny kufry jsou na palubě, nemůžeme je vylodit, takže Ozcan zůstává bez kufru…

Ve kterém má všechno, ale opravdu všechno…A na sobě má jen dlouhé kalhoty, tenisky, mikinu…A v Miami, kde je většinou horko, v tom nemůže přece být…A tolik peněz na rozhazování taky nemáme, musíme myslet na New York…

Ne, nemůžeme ho tady nechat bez kurfu Míšo, prosím…L…Míša koukám, Ozcan mě ujišťuje, že všechno bude v pohodě, že nic nepotřebuje…Jenže nemá nabíječku na telefon, nemá noťas, nemá vůbec nic…To nejde…Lovím ve svém batohu, nacházím nabíječku, nabíječku na notas…

Dávám mu vše, co mám…Vše potřebné…Nevím, co bude dělat, stejně jako to neví on a slova, že všechno bude v pohodě, že nic nepotřebuje, že bude jen spát na hotelu a počká na nás, mě moc neuklidňují…Ale jak teď z toho vycouvat…Papíry pro nás jsou připravené, už jen zbývá počkat na karty od kajuty, loď čeká jen na nás…Jsem úplně ale úplně v prdeli…Pořád myslím na to, že nejen, že opouštíme Ozcana, ale bude bez hotelu, bez věcí, bez všeho…Tohle si taky nikdy neodpustim…Nikdy…Protože vím, že on by nám tohle nikdy neudělal…L…

Takže jedeme…Jsme poslední…Loučíme se s Ozcanem v obětí, místní zaměstnanci na tuto scénu jen přihlížejí, skoro brečí…

Vcházíme na palubu lodi, nejtěžší okamžik, ale vím, že to bude dobré…musí…

Loď vyplouvá a Ozcan zůstal sám v Miami…bez věcí, bez všeho…První den na lodi si ani já ani Míša neužíváme, prostě to nejde…A náladu nám určitě nezlepšilo to, že jsme zjistili, že internet je placený, nechutně drahý, telefony nefungují, jsme opravdu odřízlé od světa…A nevím, proč se pořád cítím tak zle…Ale Míša na tom není určitě o nic lépe…

Ale vás asi zajímá víc loď….jedním slovem LUXUS, nikdy jsem neviděla nic  hezčího a je to hodně na bázi titaniku…Nádhera nádhera…

Nechybí golfové hřiště, posilovna, divadlo, bazény, vířivky…ale to nejhlavnější  JÍDLO…

Hned večer se připojujeme na internet, drahý jako prase, dáváme echa domů, že jsme v pohodě…Ale že se asi týden neozveme, protože jsme trochu odřízlí…A jen doufáme, že Ozcan bude opravdu v pohodě…Jen  co vím, tak že první noc bude spát na letišti, protože se vrátil za Salim, když ho s námi nepustili a budou spolu trávit večer, pak Sali odletí a Ozcan přespí na letišti a ráno se uvidí…Má ale můj počítač, takže snad mu to usnadní hledání a trochu zabaví na 6 dní…Přece jen v Miami je draho, ne úplně bezpečno a když je člověk sám, kor v Americe, necítí se úplně ve své kůži…

A už víc na první den na lodi vzpomínat nechci…

Další dny byly lepší, o hodně lepší…Udělala jsem snad správnou věc…Jsme na lodi, na nejluxusnější lodi, o které se nám vždy mohlo jen zdát…A že je život nespravedlivej, to už víme dávno…Takže si to musíme maximálně užít i za Ozcana a sníst jim tady všechno to jídlo, to skvělé jídlo…Nikdy jsem nejedla nic neplšího, nic kvalitnějšího…Nejhorší je, že člověk se úplně přežere, nemůže se an hýbat, ale když vidí tu nádheru, ty skvělé dorty, ovoce, pizzy, masa, Burgry, tousty, chce víc a víc…Ale tělo prostě už nepříjímá…

Celkově naše cesta trvala 6 dní…Navštívili jsme 3 ostrovy a bohužel nemůžu tady psát víc, protože bych potřebovala asi 10.000 stránek…A opravdu nemáme moc času….:(

Teď sedím na hotelu  zpět v Miami, jsme všichni spolu, já, Míša, Ozcan a jsme rádi, že jsme spolu…Koukali jsme na fotky, videa z Baham…A vzpomínáme jaké to tam bylo…Jedním slovem úžasné!

A opravdu škoda, že se nám muselo přihodit to, že jsme museli jednoho nechat v Miami, protože kdyby se to nestalo, tak jsem si jistá, že by to bylo to nejlepší, co jsme v USA zažili…Na podrobnosti si budeme muset počkat 10 dní, kdy nás máte doma…

Jediné, co vám prozradím, nikdy….nikdy už neuvidím krásnější pláž a moře…Ten pohled a pocit, kdy ležím na tak jemném písečku a koukám na Bahamské a Karibské ostrovy, se nikdy ničemu nevyrovná…Všem doporučuji BAHAMY!!!!...:)…

A už mám další velký sen, jet na tuto plavbu s mým bráchou a Luckou…Protože vím, že brácha by si maximálně užil to jídlo…!...A Lucka by ocenila určitě i ty pláže…:D…

Fotky, videa, všechno máme…takže se těšte….:)

Teď už musím jít ale spát, ráno odlétáme do NY!!!!!! Jou jou joooouuuuu….!

102. den - 15/09/2013: SEA AQUARIUM

Tak dnešní program je jasný – mořské akvárium!!! Počasí se nám už z okna moc nezná, ale dokud neprší, je to dobrý! J snídáme a vyrážíme na zastávku. nic moc netušíme, jak že se tam vlastně dostaneme, takže se ptáme řidiče prvního autobusu, který potkáme. řidič je sympaťák, ochotně nám vysvětluje cestu a říká, že nám řekne, kde máme vystoupit. jak řekl, tak také udělal a poté dle jeho slov přestupuje na TriRayl. což je něco jako metro, ale nadzemní, které nikdo neřídí. prostě takový perpetuum mobile :D které je samozřejmě ledově vychlazené, jak jinak… po pár minutách v tomto mrazáku konečně přijíždíme na stanici Govermental center, kde máme přestoupit na autobus B. a v tomto momentě jsme… jak to říct…. no prostě v prdeli :D začal neskutečnej slejvák a navíc jsme se úplně ztratili! na této zastávce je zhruba kolem dvaceti dalších zastávek a ani na jedné onen B bus nestaví! ptáme se několika lidí, ale většina buď neví, anebo ví, ale cesta na zastávku tohoto autobusu je strašně složitá a podle všeho strašně daleko, takže po pár minutách, kdy jsme všichni promočení až na kůži volíme jediné možné řešení  - taxík… jak jinak než typicky americky žlutý :D před nástupem do taxíku se shodneme, že zvolíme taktiku říct, že potřebujeme odvézt do akvária, ale máme u sebe dohromady pouze deset dolarů (samozřejmě každý jich má u sebe nejmíň patnáct J ). nicméně taktika se osvědčuje, takže všichni skáčeme s nadšením do taxíku J cestou se počasí ještě zhoršilo, prší tak, že stěrače nestíhají a není vidět téměř na krok…. no, vybrali jsme si opravdu skvělý den na výlet J

Po příjezdu do akvária rychle vyskáčeme z taxíku a utíkáme pod první střechu. Tam se začneme klepat zimou. Jsme všichni mokrý a venku se dost ochladilo…. fakt paráda…. ale co, jednou jsme si koupili lístek, tak si to musíme užít. takže jako první jdeme do budovy, ve které jsou okna, skrz která je vidět do bazénu, v kterém plavou delfíni… a co vám budu povídat – to je jen samý „jééééé, ooooooh, ten je krásnej, to je úžasný, skvělý, ňuňuňu, foť to, toč to“ atd :D delfíni se opravdu rádi předvádí, takže okolo okýnek plavou a blbnou neustále J když jsme se dostatečně pokochali, prohlédli jsme si i další akvária s menšími rybkami, která byla taky moc hezká.

Pak se ozvaly naše prázdné žaludky, takže jsme zašli do první restaurace, kterou jsme našli a kam se dalo dojít pod střechou. výběr nic moc a všechno drahý, takže dojmy nic moc. nicméně než jsme se najedli přestalo pršet, takže jsme konečně mohli pokračovat v prohlídce zbytku akvária. jako první jsme se vydali ke krokodýlům. potom jsme viděli krmení žraloků, papoušky, tuleně nebo lachtany a pak nějaký obří divný zvíře, který nevíme jak se jmenuje J ale jako bylo to zajímavý :D

No a pak začla ta pravá sranda J šli jsme na představení delfínů a kosatky. a jak jsme poté všichni zhodnotili, bylo to to nejlepší co jsme kdy viděli J těžko se to popisuje…. takže asi tak – celé to máme natočené, takže kdo bude mít zájem, rádi video ukážem a přidáme life komentář J po tomto představení jsme viděli dvě představení delfínů a pak představení lachtanů, které bylo taky neuvěřitelné. neuvěřitelně zábavné J člověk nemůže uvěřit tomu, co všechno jsou zvířátka schopná se naučit! ale jak už jsem řekla – vše je natočené a rádi se o videa podělíme J na úplný konec jsme ještě jednou zašli na představení kosatky, protože to se prostě jen tak nevidí J

No a pak už jen cesta na autobus a zhruba hodinová cesta zpět….Ráno jsme odjeli po deváté a vracíme se opět okolo deváté. Poslední den v Miami a opět utekl tak rychle. A opět byl plný neuvěřitelných zážitků J Po příjezdu domu dáváme všichni rychlou sprchu a pak zcela nenápadně s Danuš mizíme do obchodu (Ozcan má dneska narozeniny) s tím, že jdeme pro pizzu k večeři. Pro tu samozřejmě skutečně jdeme, objednáme ji a mezitím co se připravuje jdeme do nedalekého obchodu, kde kupujeme jeden koláč (moooooc hezkej, mangovej, krásně nazdobenej, takže vypadá jak dort), svíčku, balonky, citron a cestou zpět vyzvedáváme dvě pizzy, breadsticks a pepsi. Po návratu do hotelu se schovávám s celým nákupem za rohem. Danuš se vrací do pokoje s tím, že jsem zůstala v Pizza Hutu, protože mi nevzali kreditku a Danuš se musí vrátit zpět za mnou s mým pasem. Samozřejmě Ozcana bere s sebou. Jen co odejdou, vpadnu do po koje já i s nákupem a se Salim začneme připravovat narozeninové překvápko J takže vyndat dort, nasadit svíčku, nafouknout balonky, připravit pití, jídlo, všechno naaranžovat…. za deset minut jsme hotoví a v tom momentu se ozve ťukání na dveře. Danuš s Ozcanem jsou zpět! Sali, honem! musíme zapálit svíčku, dělej!!!!! zapalujeme, samozřejmě to nejde. ťukání se ozývá znovu… jsem trochu nervózní J svíčka konečně hoří, takže ty dva nedočkavce pouštíme dovnitř a společně se Salim a Danuš začneme zpívat „Happy birthday“ J Ozci je fakt překvapenej, chudák si určitě myslel, že jsme na něj zapomněli J rozbaluje dárky, sfoukává svíčku, připíjíme si a vrháme se na pizzy a dort. když jsme všichni přecpaní k prasknutí, vytahujeme karty a jdeme na naší oblíbenou „bombku“ J k tomu cucáme whisky s kolou, ale opravdu jen cucáme. nikomu to nechutná :D nevypijeme ani půlku lahve… zbytek holt zůstane pokojským. aspoň budou mít veselejší den J

Jsme unavení, do postele jdeme okolo půlnoci. Naše poslední společná noc v Miami…. Všechno utíká tak rychle… Ale vzpomínky opravdu stojí za to J